Půl roku v pár větách. Ochutnávka toho co přijde

Za pár dní přilétáme do Prahy. Je to k nevíře. Tolikrát jsem na tuhle chvíli myslela. A ted je tady. Pomalu můžeme odpočítávat na prstech, kolikrát se ještě vyspíme, než se zase jednou probudíme tam odkud jsme vyrazili.

Plánujeme všemožná setkání, povídáme si o tom kam v Praze půjdeme na první, druhou, třetí procházku. Zdají se mi sny jak se vítám se svými kamarády. Představuju si jak bude voňet jaro. A napjatě očekávám jestli stihnu šeříky..

Přijde mi jako bych se vracela domů po desíti letech a kdoví, možná je to skutečně tak, že cestování prodlužuje život. 

Tolik situací, tolik míst, tolik očí. Někdy se mi z toho hlava točí. (jako na téhle rozhledně v Panamě v pralese v korunách stromů)

A přesto, a nebo snad právě proto, že tok událostí je okolo nás poslední dobou tak střemhlavý a intenzivní, dokážu si týden po týdnu docela přesně a do detailů vybavit. Vzpomínky na dobrodružství živé jako by se právě odehrály. 

Poslední psané zprávy o nás jsou ještě z peruánských časů. Ale všechno je už úplně jinak! Z Peru jsme už dávno, dávno pryč. 

Od té doby, co jsme z Cusca v srpnu odjeli, jsme navštívili několik dalších zemí. Někde jsme byli jen pár dní, jinde několik týdnů a v Panamě rovnou čtvrt roku. Následujících několik kapitol bude plných příběhů z následujících krajin: 

Mexiko

Tam jsme byli sice jenom chvililinku, v hlavním městě. I za jeden jediný den se toho ale někdy spousta stane. (V parku nás šacovali policisti, sáhla jsem si na obrovskej meteorit a s mrázem v zádech jsme se prošli po ruinách aztéckého Tenochtitlánu)

Mexico City udělalo dojem. 

USA

Tom letěl na setkání s kolegama do Denveru v Coloradu a já na výlet do hipízáckého San Francisca. 

Na vlastní oči jsem viděla v mlze zavěšenej ikonickej Golden Gate bridge, v parku jsem zabloudila do pohádkové zahrady rozkvetlých růží, nebojácně jsem na kole křižovala rozvlněné silnice, v knihkupectví City Lights jsem se dotkla beatnickýho vesmíru a vůbec, děly se mi samý hodně snový náhody. 

Týden jsem se toulala po San Franciscu a každej ten jeden den byl obrovskej, nekonečně intenzivní.  Cestovat na vlastní pěst je pro mě vždycky výzva, zkouška samostatnosti. Když si pak ale najedu na modul intuitivního prožívání je to pořádná jízda. California dreaming se hodně poved.

Bali

O víkendu jsme vyráželi skůtrem na výlety do neznáma. Za tajuplnými posvátnými chrámy a do okouzlujících rýžových políček. K pohádkovým vodopádům a všude tam, kam nás zrovna cesta dovedla. Tahle neplánovaná spontánnost mě nadchla, zaplavila lehkostí. Jakoby se mi splnil sen o kterém jsem ani nevěděla že ho mám.

Skůtrování a surfování, nebeský masáže a úžasný jídlo. Všude měli tempeh! 

Magickej Ubud a k němu kontrast Kuty na jihu země, kde je turismus na hranu vytaženej. 

Usměvavý Balijci, vůně hřebíčku a vonejch tyčinek a šílená chaotická doprava. Měsíc na Bali byl hodně jinej.

Taiwan

Tenhle speciální ostrov jsme s mojí maminkou objeli celý dokola. Shledání, divoká příroda, ta nejdivočejší co znám! Vítr co nás málem zvednul ze země, burácející průzračné řeky, gigantický mramorový kaňon, obrovské prastaré stromy...a taky džungle mrakodrapů Taipeie, moderní pulzující velkoměsto, street food a slavnosti Úplňku. 

Okouzlilo mě, co dnešní technologie dokážou. Skrze google překladač jsme si v Alishanu, nad domácím oolongem povídali s naším hostitelem. On napsal čínské znaky, my mu anglicky odpověděli a telefon to všechno překládal. Taiwan byl překvapující, v mnoha ohledech.

Thajsko

Vrátili jsme se tam, kde už to známe - na ostrov PhiPhi na jih Andamanského moře. Odpočívali jsme (ale kvůli časovým zonam jsme toho moc nenaspali) na naší zamilované pláži s bělostným pískem, azurovým mořem a výhledem na romantické skály. Pad Thai alespoň jednou denně a k tomu nejsladší kokosy na světě. Bydlení v palmové chýši, kde se ve zdech s nocí probouzeli chroustající brouci bylo sice trochu úlet. Navíc nemít ledničku, ani kde si uvařit vodu na kafe je už kousek za naší komfortní zonou, ale Thajsko za to stojí. Vždycky.

Panama 

Další čtvrt rok jsme strávili v Panamě. První měsíc v džungli na břehu Karibiku, na Bocas del Toro. Bydleli jsme v roztomilém domečku v divokém lese. Uspávaly, probouzely a donekonečna nás tam očarovávaly zvuky, barvy, tvary a jevy pralesa. Chodila jsem bosá a vnímala jsem kouzla přírody. Prales je mocnej. Bocas del Toro byl ale jenom začátek naší objevitelský cesty napříč Panamou.

Na Vánoce jsme se přesunuly do horského městečka Boquete, kde foukal ledovej vítr a rostly borovice (takže jsme si náš tropický Štědrý večer dokonce ozdobili voňavým jehličím).

Nový rok jsme slavili u Pacifiku, v malé rybářské vesničce Santa Catalina. Vedro k zalknutí, vrcholící období sucha ale taky nejlepší italská zmrzlina všech dob, kamarádi z Kanady, boží vlny na surfování a milý joga studio.

Z vyprahlé Santa Cataliny (a megadivnýho airbnb) jsme utekli do Gamboy - ospalé vesničky u Panamského kanálu. Přivítali nás malinké opičky tamarind, bydleli jsme u neuvěřitelně pohostiné venezuelské rodiny a okolo domu běhaly aguti.

Všichni o tom básnili a tak jsme neodolali a vydali jsme se na prodloužený víkend na ostrůvky San Blas v Karibiku. Byla to docela šílená akce kterou jsme neměli vůbec pod kontrolou. Odevzdali jsme se do rukou domorodcům a tři dny jsme stanovali na malilinkém ostrůvku ze kterého jsme měli výhled na dalších deset malilinkých ostrůvků. 

Poslední týden jsme strávili ve staré koloniální části Panama City - v Casco Vieju. Je to tam pěkný, čistý ulice, domy ve španělském stylu. Já jsem se ale stejně nejradši vydávala na toulky do oprýskaných, skutečných čtvrtí. Prohlížet si lidi na trhu, nechat kolem sebe výřit šum autobusového nádraží a dívat se na opravdické místnáky v jejich každodením životě. To mě na městech baví.

Kostarika

Tentokrát jsme se v Kostarice vydali na sever, na poloostrov Nicoya, na playa Carmen, hned vedle surfařsky proslavené Santa Teresy. 

Tři týdny jsme se vařili pod pacifickým sluncem, obalení v prachu. Surfovat jsme nakonec nešli. Zato jsme ráno co ráno chodily snídat k oceánu. Objevili jsme že v The Bakery maj ty nejluxusnější mandlové croasanty, k tomu tropický ovoce a kafíčko do termosky. 

Když je na Playa Carmen odliv je pláž zdobená kouzelnými jezírky. Tam jsem si ráda chodila hrát na mořskou vílu. Po západu slunce se rozhořely ohně a z pláže se stal malej festival.

Celkově nás ale tenhle Guanacaste zážitek trochu zarmoutil. Kostarika je zdá se čím dál víc turistická, bydlení jsme měli drahý a na houby a potkávali jsme víc Američanů než mistnáků. Taky jsme tam ale potkali úžasnáky pana Martina a paní Haničku. 

Tom jel z playa Carmen do San Jose a odtamtud letěl na celofiremní setkání do Phoenixu. Po skončení pracovní akce ještě s kolegou navštívili zasněženej Gran Canyon. 

Já jsem mezitím jela do Monteverde. Týden jsem se procházela mlžnym pralesem a připadalo mi že jsem se propadla do pohádky. Potkala jsem spoustu zvířat, třeba pásovce nebo rodinu prasátek pekari. Slyšela jsem vysoko ve větvích zpívat quetzaly a s kamarádama z Oregonu jsem lezla vnitřkem obrovského fíkusu do nebe.

Dominikánská republika

Po týdnu odloučení jsme se s Tomem potkali v hlavním městě Kostariky a další den jsme přeletěli do Hispanioly, na největší ostrov v Karibském moři, do Dominikánské republiky. Na letišti v Punta Caně jsme počkali na letadlo z Paříže, kterým přiletěly naše maminky. Další legendární setkání začalo. 

Bydleli jsme v královském apartmánu, procházeli jsme se po nekonečné pláži, jezdily jsme na výlety, hráli jsme dixit, popíjeli jsme drinky s rumem nasáklýma melounama a pohoršovali se nad ruskýma obchodama.

Když mámy odjely, vydali jsme se s Tomem do hlavního města - Santa Dominga. Tam  jsem chodila týden za papouškama do rozbořené nemocnice, obrážela jsem sekáče a povídala si s usměvavejma lidma na ulici. 

No a ted jsme v Cabarete - vesničce na severu země. Tom tu propadl nový vášni - kiteboardingu. Každý den trénuje, učí se rozumět větru a dneska už svištěl na hladině. Bydlíme v luxusním apartmánu, naše ložnice vypadá jako komnata, před dveřma máme bazén a chodí se za náma mazlit pejsek Princezna a dvě kočičky..

A to je ve zkratce poslední půl rok našeho života. Následující týdny ti budu servírovat porce delikátního dobrodružství. Každou středu, ke kafíčku. Kapitola, za kapitolou. Ta příští bude o Cuscu a o cestě do Limy, na setkání s Tomovým taťkou. 
No a protože už je to domluvený zvu tě rovnou na dvě středy na živo, 15.5 a 22.5 budeme s Tomem v Zázemí vyprávět, tak doraž. A klidně mi napiš kterej z výše představených koutů světa by tě nejvíc zajímal, třeba si připravím povídání zrovna tobě na míru.