EphemeralReality: Salkantay trek, na Machu Piccu po vlastní ose. Den první, cesta a překažené plány

První den

V 5:30 jsme v Cuscu vstali a vyrazili do rozednění. Zavolali jsme si taxi přes aplikaci easytaxi a nechali se odvézt dva kilometry na calle Arcopata odkud vyráží colectiva do Mollepaty. V šest ráno jsme byli na místě.

Chvíli jsme zmateně pobíhali sem a tam a pak jsme se paní v pekárně zeptali odkud colectiva vyjíždí. Ukázala nám pána řidiče a ten nám dal nabídku. Buď nás za 80 solů (560 korun) odveze solo rovnou teď a nebo za 40 solů (280 korun) což je normální sazba ale budeme čekat na další pasažéry než se dodávka naplní.

Rozhodli jsme se čekat ale po půl hodině jsme byli v autě pořád sami a tak jsme se zeptali na jak dlouho to ještě vidí. Pan řidič odvětil že ti dva kluci co pokuřujou před autem jedou s náma a že ještě cca 20 minut a jedeme. Už jsme ale byli nervozní a tak jsme zvedli nabídku na 60 solů a jelo se. Jízda byla krásná, ikdyž plná zatáček. Po hodině cesty se mezi vrcholy hnědých And ukázala sněžná hora Salkantay. Symbol naší výpravy. Z její velkoleposti se mi tajil dech. Je to obrovská, nádherná, neohrožená prastará hora.
Po zhruba třech hodinách jízdy jsme vystoupili v prosluněné Molletapě. V parku na náměstí tam kvetly keře vánočních růží a další tropické květiny. Hned u nás zastavil mladík v zaprášeném polorozpadlém autáků a ptal se jestli chceme odvézt do Soraypampy.

Chtěli jsme. Oficiálně sice Salkantay trek začíná v Mollepatě ale z cestopisů ostatních horalů jsme se dočetli že tenhle úsek pouti za moc nestojí. Je to dvacet kilometrů dlouhá cesta do kopce podél prašné silnice. Rozhodli jsme se ušetřit energii a nechat se popovézt do srdce hor.
V Soraypampě na parkovišti bylo přes tucet dodávek které sem přivezli skupiny s průvodcema. Trochu mě to vyděsilo. Myslela jsem že jedeme pryč z civilizace a né na turistický Václavák.

Naštěstí stačilo chvíli počkat u rozkvetlých keřů a vždy spěchající grupy se vzdálili natolik že jsme měli výhled na naší brzkou budoucnost sami pro sebe.

První noc jsme měli v plánu přespat u ledovcového jezera Humantay. Plni elánu jsme zahájili výstup. Kolem nás proudili lidi z grup s malinkými batůžky, zatímco mě všechno bolelo, každej krok stál překonávání a cesta neubývala. Klesala jsem na mysli. Ale cepovala jsem vůli a pracně se škrábala po prudkém kopci 300 metrů vzhůru do našeho dnešního nocležiště.

Zruba po sto metrech se u nás zastavil sympatický pán celý v oranžovém a vyjadřoval nám obdiv. Smála jsem se s nim že mě taky ohromuje každý můj krok vzhůru zatímco mě batoh převažuje nazad. Chvíle smíchu mi dodala síly stoupat dál.
Když jsme byli zhruba v půlce cesty potkali jsme horského strážce, ptal se nás kam jdeme a i když jsme se o nocování u jezera nezmínili, asi mu bylo jasné že neneseme spacáky a spol nahoru jen tak pro trénink a řekl nám rovnou že nahoře se kempovat kvůli bezpečnosti nesmí, a dodal že pod ledovou horou jsou další dva strážci...

No paráda. Víc jsem nepotřebovala poslouchat. Vyřízená jsem se svalila na zem a chtělo se mi brečet.
Když jsme v sobě zpracovali flustrující informaci, probírali jsme varianty co dál.

Nechat batohy se vším někde v křoví a vyjít k jezeru nalehko...
Nebo sejít dolů, postavit stan v campu a pak jít zase nahoru...no popravdě, škrábat se znovu nahoru se nám nechtělo a půjčené věci nechat někde u cesty nám nebylo příjemné.

Nakonec jsme rozhodli že sejdeme dolů, postavíme stan, dáme si nohy nahoru a budeme se zbytek odpoledne dívat na sněžnou horu před náma, zkamarádíme se s koníkama kterých byly ve svahu desítky a ráno s rozedněním vyrazíme na lehko nahoru, dřív než přijedou zástupy s průvodcema a po obědě půjdeme dál, taky prázdnou krajinou protože ranní grupy už budou v tahu.

A bylo to, to nejkrásnější rozhodnutí.