O nejnádhernějších horách.

Zrána je počasí oproti azurovému včerejšku na trochu jiném levelu. Tam kde byl včera vrcholek Yari je dneska bílá tma. I tam kde byl včera nádhernej nekonečnej horizont hor je s novým dnem mlha. Uvízli jsme uprostřed mraku. Obklopuje nás bílo přes který není vidět dál než pár metrů před sebe. No aspoň že člověk ví kam šlape. To by se mohlo dneska hodit. Nevracíme se totiž dolů do údolí, zpátky na pevnou zem. Když už jsme jednou nahoře, přece se trochu projdem po hraně. ( S tou  vícedenní procházkou po vrstevnici to bylo trošku jinak než jak jsem si to dole údolí v onsenu během plánování naivně představovala. Žádná rovinka s širokou cestou zdobená výhledama jako perličkama. Spíš párkrát denně nahoru a zase dolů několikasetmetrovými rozdíly převýšení. A ty výhledy to joo, ty se děly. ) 

Na špatné počasí nedbáme. Vypouštíme mrzouctví jednoho pána co vedle nás bručí že bude škaredě i zítra a že na to kašle a jde dolů. My už jsme se rozhodli, jdeme po hřebenech dál. Cesta co se před náma ukazuje je docela dobrodrůžo. Včerejší horolezectví pokračuje. Skáčeme po kamenech, lezeme po skále a někdy jdeme po ostré lince horského hřbetu. Trasa je značená kolečky a křížky. Takže když se symboly dobře sejdou vedle sebe, vypadá to jako piškvorky. 

V jednu neočekávanou chvíli selže moje provizorní karabina na batohu a na zem mi spadne spacák. Lekla jsem se až jsem vypískla. Toho se zase lek Tom, že nespadnul spacák, ale já. 

No měla jsem štěstí že pád nenabral boční směr. To bych byla zbytek výletu bez peřiny. Kolem mě byl totiž sráz co nepřipouštěl variantu sestupu pro ztracený matérie, je-li vám život milej. Spacák přivazuju na několik zajištujích uzlů a trochu rozklepaní jdeme dál.

Po hodině chůze/lezení jsme u první horský chaty. Překvapuje nás informace podaná na baru, že dneska zavíraj (všude na internetu se píše že chaty jsou otevřený, stejně jako trasy - do půlky listopadu). Skepticky se na sebe díváme. Ale co už, nějak bude.  

Tak hlavně že jsme tu ještě stihli dveře dokořán a nakupujeme zásoby energie. Taky si prozřetelně dáváme v devět ráno oběd - instantní nudlovou polívku. Po naservírované informaci okonci sezony nechceme riskovat hlad. Teď už není nic jistý. Vždyt ani nevíme, jestli další, na mapě avizovamé chaty nebudou zazimované.

Následující hodinu chůze jsme stále uprostřed mraku, ale když začneme pomalu sestupovat a  snižujeme výškovou úroveň, otevře se před námi nádherná  scéna nahoře ohraničená zeshora rovnou linkou oblak . Asi v důsledku tlakové níže, či výše, nevím nejsem meterolog. Ale je to fantastický pohled.

Oslavujeme, podmanivou krásu Japonských Alp  máme opět jako na dlani. Hluboko pod sebou vidíme trasu po který jsme se včera škrábali nahoru. Ta včera velká sněhová hrouda je dneska, zeshora sotva centimetrovej flíček. Roztomilý.

Během dne nás čeká několik dobrodružství. Na první místo řadím adrenalinovou bombu - strmé stoupání aspoň 30 metrů, po žebříku přímo vzhůru. Náročnejší než to vylézt nahoru pro mě bylo sledovat Toma jak leze přede mnou. Ve chvíli kdy se pustil aby si vyfotil jak na něj koukám z protilehlého vršku tak jsem měla co dělat abych nezjančila. Ale otáčet se a jen tak z rozmaru se rozhlížet, nedoporučuju ani když jste na žebříku v první osobě.

Hrozně moc se mi na horách a na těchle adrenalinovejch úsecích zalíbilo to, jak je v jejich společnosti uplně bytostně cítit že je člověk živej. Mysl a tělo se sjednotí. Zbystřený zaktivovaný smysly kooperujou a jedou na maximální soustředěnost. Všechny svaly jsou pod kontrolou a každej pohyb pod skenem. A když si pak večer lehnu, je celý tělo přítomný že bych dokázala obkreslit v myšlence linii jeho obrysů na karamatce.

  

Jen co jsme po tom žebříku vylezli oba nahoru, tak nás čekal zase pěkně sestup po schůdcích a žebřících dolů. A pak zas nahoru a tak dokola několikrát v řadě. Někdy to bylo fakt o nervy. Záda bolí, nohy jsou unavený. A tolik úsilý to chce se tam nahoru vyškrábat. A na vrcholku se tak akorát rozhlídnout, vydechnout a zas to sejít. S tím že v dálce na vás mrká krásná křivka do výše stoupající pěšinky. Nějakým zvláštním mechanismem mě to ale vlastně uklidňovalo. Chůze je fajn prostředek na urovnání myšlenek a hory jsou léčitelky duše. A širokodaleko nebyla vůbec vidět známka civilizace.

/teď po týdnu co jsme zpátky ve městech celkem intenzivně vnímám jak moc jinak mi tam bylo. Město je hrozně rušivý, všude něco bliká. Nabídky a výlohy a slevy a spousta lidí a pořád něco chci nakupovat. A chodníky a beton a jenom sem tam strom a park a zahrada. Virtuální svět. Na horách jsem oceňovala těch pár věcí co jsem s sebou měla, jak mě hřeje merino tričko a vlněnej svetr a bunda proti větru byl největší poklad. A všude kolem krásno a s Tomem tak blízko.../

    

Toulali jsme se liduprázdným úbočím plným bříz. Miluju břízy! Bylo jak z Pána Prstenů a tak jsme si to užívali a obdivovali jsme zakrslé borovice co tak krásně voňí když je člověk pošimrá, jak kolem nich prochází. 

Pokoušely mě podivné bílé borůvky a na sluníčku se blejskaly vybělené křivolaké kořeny a vzorované kameny a tak no. Zkrátka kam jsem se podívala, tam byl nějaký poklad co jsem si ukládala do pokladničky očí. 

Hlavní mezník dnešního putování je chata ke které dorazíme někdy okolo poledne. Tam kde stojí, je za náma zhruba půlka dnešní výpravy. Odtud nás čeká ještě tří hodinová cesta rovně a pak se začne trasa pomalu stáčet do oblouku a zahájíme navracení. U chaty je Tom dřív a zkamarádí se s japonskou babičkou která je rozohněná z toho že nám v chatě nechtěj udělat jídlo, protože opět - dneska zavíraj. A tak balej. Vytáhne ešus a uvaří nám aspon kafčo. Nakupujeme zásobu ovoňěných koláčků tří chutí /nevim, kde kdo vidí rozdíl/ a Japonka nám dá ještě mandarínku a nabízí sušený maso a smějem se spolu nad mapou a ukazujem si na obzor vrcholů před náma a ona nám říká jak se kterej jmenuje a pak jde napřed. 

Aspoň ještě dvakrát se ten den mineme a ona pak zůstane na noc v poslední chatě pod úbočím 200 metrovýho stoupání. My si před poslední stoupačkou dnešního dne dáme instatní nudle. Takový dobrý, voňavý, co je chvíli člověk miluje a pak je dlouho nechce ani vidět. Děláme tam pozdvižení, protože asi třikrát zvoním na recepci a něco novýho chci. Jednou přidat nudle, pak natočit vodu a tak. Finální převýšení je zase jednou něco. Tom si cestou filosofuje o planetě Zemi a že nezná den a noc. A já vůbec nevim jak to myslí. Jsem ráda že jdu. 

Tom mi pak najednou klidným hlasem říká že bysme mohli ráno vylézt úplně na vrcholek tý hory. No nevim, kam na ty nápady chodí. To je to poslední co mě v tom kopci napadá. Možná je to srabácký. Ale od jistý chvíli našeho výletu jsem ráda když se vrcholům vyhnu, když jdou obejít. A nějaký zdolávání vrcholů jen tak z rozmaru přenechávám jiným hrdinům. 

Cestou k chatě máme krásný výhledy do modřetmavnoucího údolí a slunce se pomalu sklání k západu a stínohra kopců se v posledních paprscích krásně vyjímá. 

Nahoře to funí jako blázen. Narozdíl od včerejšího nocležiště tu není ani jeden větší kus skály nebo kámen, za který by se dalo schovat a tak chodíme sem a tam a snažíme se jasnozřivě určit které místo bude zázrakem větru uchráněno. Aneb kde postavíme stan.   

Začínám mít nervy, už je mi fakt jedno kde, hlavně ať už prosím ležíme a tak hodíme batohy na zem tam, kde právě stojíme a začne sofistikovaná stavba. Zatěžkávám stan zevnitř vlastním tělem. Ležím s rukama, nohama do stran a Tom zatím omotává šnůrky od stanu kolem kamenů. Vichr je to neskutečnej a tak dáme kameny i DO stanu. Pěkně do každýho rohu a ještě po straně a kolem nás to fičí jak blázen a stan se zmítá a uplně se na nás kácí a tyčky se vě větru ohýbaj a já nevím jestli je to apokalypsa nebo jsme se ocitli v oku tajfunu, nebo co se to sakra kolem nás děje. No a takhle to jde celou noc. Zezačátku vždycky když přijde z mojí strany boční vítr, zvedám nohy ve spacáku a vlastním tělem chráním vratké tyčky našeho provizorního statečného stanu. Tom mě po několikátém marném boji s větrnými mlýny zastaví. Ať to neřešim a zkusim spát. 

Vezmu radu na vědomí, vyhrabu ucpávky a tak nějak spím nespím. Ráno si přijdu jak kdyby mě vyndali z pračky. 

Tom běhá kolem a fotí nádhernej východ slunce a já balím věci. Pak si maluju horizonty. Je jich v dálce různě modrobílošedejch snad sedm. Mrznou mi prsty a Tom vybíhá dalších asi 150 metrů vzhůru na vrchol hory. 

A najednou. koho to nevidím. Babča v plné zbrojní. Vítáme se jak dávní přátelé. Nad mrakama snídám broskvovej kompot a tak nějak odpouštím horám ty jejich šílený povětrnostní podmínky. Tyhle výhledy za to prostě stojí.

Nespěcháme. Podle mapy víme že cca za 4 hodiny je další chata a dneska plánujem nocovat tam. O silném bočním větru a Fuji v dálce zase příště.