No a další den to vypuklo. Vstali jsme v půl osmé, spousta okolních stanů už byla sbalenejch. Pán s chlapečkem co spali vedle nás, čistili svůj přenosnej domeček smetáčkem a ručníčkem a bylo to takový trochu absurdní, my jsme zvyklý to všechno co nejrychlejš smotat a srolovat. Žádný manýry navíc.
U chaty byl docela mumraj. Spousta lidí snídala a nový lidí přicházeli a dívali se na hory a byla to taková vřelá vzájemná chvíle, kdy se na sebe všichni usmívaj a kolem se linula vůně kávy a dělo se takový milý ševelení bublající očekáváním.
Rozloučili jsme se na campovací recepci, rozcvičili se, nasadili batohy a plni odhodlání vyrážíme na cestu. U rozcestníku byla naše trasa označená výhružnými žlutočernými čárkami, červeným vykřičníkem a tučnými japonskými znaky. Nevíme, neřešíme.
Jdeme pořád lesem a podél řeky ale už nabíráme výškový metry. Jak vlastně může voda pramenit tak vysoko v horách přemýšlím . Kolem jsou bujný lesy a lesní trávy a průzračná, na slunci modrá! řeka uhání po kamenech a během toho utíkání do údolí si krásně zpívá, jak se voda po kamenech hladí a strmě dolů pádí. Občas se kolem nás mihne motýl a občas to není motýl, ale sluncem batikovaný, padající list.Tak si je vzájemně pletu a dívám se víc kolem sebe než pod nohy, naštěstí mám pevný pohory co chráněj kotník před nerozvážnýma krokama.
U první chaty, o kterou zakopneme si dáváme nudlovou polívku rámen a kafčo a obědváme s výhledem na do nebe čnící les ozářenej sluncem ve všech barvách podzimu co příroda zná. Na cestě tam stojí dalekohled tak kouknem kam jeho oko míří a hle. Přímo na Yarigatake! Na ostrým špičatým vrcholku se to tam hemží lidskejma mravenečkama a mě z toho chytá závrat. Když totiž bez dalekohledu zamžourám směrem kde ten náš cíl je, vidím jenom vzdálenej malinkej trojúhelník někde v nezměrný výšce. Panejo. Nějak mě opouští ranní nadšení, že to dneska dáme až k summitu. Padá na mě spíš tíseň, tak nějak umocněná tím, že Tom původnímu plánu stále věří, ikdyž už je letmo po poledni. Od obědové chaty je navíc každej krok dopředu doprovázen snad metrovým převýšením vzhůru. Batoh mě tíží, ale hlavně mi těžkne hlava obavama co si počnem jestli s tmou uvíznem někde po cestě vzhůru. Nesmí se tu stanovat mimo campy a taky tu jsou divoký zvířata, třeba medvědi.
Tom má sluníčkovou náladu a furt fotí a ve mě to bublá. Když ale dojdeme k poslednímu campu před tím, než je na pořadu už jen několikahodinové stoupání bez zázemí, rekapitulujeme oba.
Já se s úlevou svalim na zem a v tu ránu usnu a Tom shodí batoh, postaví stan a jde se projít k vodopádu a obhlížet okolí. Jsou teprve dvě hodiny odpoledne, ale věř tomu nebo ne, horské hřbety čnějící okolo nás temnou a barvy stromů v úbočí už tolik nesvítí. Sluníčko se překlene za horizont ostrých horských hřebenů i když ještě několik hodin není tma, stejně mi ta okolnost krátkých dní pod horama uplně vezme dech.
Jsem ještě radši že jsme se rozhodli tak jak jsme se rozhodli a po úlevným odpočinku vstanu z mrtvých a jdu si ke břehu uhánějící řeky malovat. Tom se asi po hodině vrací z průzkumu, bez batohu mu to uhánělo a tak došel až k pvnímu/poslednímu sněhu a měl oči plný úžasu, jaký průhledy hor a lesů cestou v podvečerním jasu viděl.
Sníme polovinu ze zužujících se zásob zeleniny a jablek co s sebou nosíme. V tomhle campu je totiž sice spaní zadarmo, ale není tu žádná recepce, žádnej stánek, ani automat s jídlem. Voda teče a záchody taky stojí, ale tím že se večer pořádně nenajíme jsme trochu rozhozený. Závidíme všem co mají kotlíky a vyvařujou polívky a radujou se . Počítáme zásoby mandlí v čokoládě a s břichem plným mrkve brzo usínáme.
Ráno se v rekordním času sbalíme a krok sun krok stoupáme vzhůru.
Je nádhernej modrej den, všechno se zase leskne v barvách a lidi co jdou proti nám se usmívaj a občas někdo prohlásí že jsme štastlivci že máme nádherný počasí na výstup, nebo se ptá odkud jsme a tak. Dělá nám to radost. Horalský společenství je takový milý. Sounáležitý. Lidi v horách jsou, zdá se mi, tak nějak všichni báječní. Vzájemní. Jak spolu sdílej úděl výstupů a ten výběr toho exkluzivního tady a teď. Co se týče malebnosti, byla to cesta krajinou snů. Ale doprovázena gigantickou náročností, bolestí a sebepřekonáváním .
Taky potkáme opice, rovnou celou rodinku. I s miminkem. Kamuflují se mezi kameny a jsou boží. Bezprostřední a celkem blízko od nás. Tom je nadšenej a fotí je na každém kroku.
V půlce stoupání, když byl Tom někde daleko přede mnou a měla jsem několikátou z krizí. Nestačila jsem s dechem a každej krok byl náročnější než ten předním a vypadalo to že ještě dřív než v předsevzatých deseti metrech do výšky si budu muset dát další pauzu. Tak v tu chvíli mě zachránil růžovovlasej kluk co mi dal čokoládu a pak hop skok zmizel z dohledu, utíkal opačným směrem než jsem se vlekla já. V tu chvíli mě fakt snad doslova zachránil. Před panickým unaveným vnitřním hysterákem určitě. Bylo to krásný povzbudivý gesto, díky za něj.
Tom se zase po cestě seznámil s dvojící z Osaky a několikrát je na cestě vzhůru potkal. A dokonce jsme vedle nich pak večeřeli nahoře v chatě.
A tam kde jsem seděla okouzlená čokoládou, tam zas kolem mě prošli lidi se kterýma jsme se potkávali několikrát včera. Vyrazili od stanu v pět hodin ráno bez batohů nahoru a teď mě potkali cestou dolů. Loučili se s tím, že Tom je někde deset minut nademnou a že na vrchol už je to necelý dvě hodiny. No náročnější dvě hodiny si asi ve svým žiotě nevybavím. Bylo to nesmírný. Když jsem ale konečně za několikátou zatáčkou uviděla symetrickej vzrušující vrchol Yari, začlo mi bít srdce vzrušením a bylo to všechno rázem nějaký smysluplný. Každej krok byl pořád plnej překonávání a odhodlávání, ale měla jsem cíl před očima a v kapse čokoládu.
A občas stačilo se jenom na chvíli zastavit, vydechnout a podívat se pěkně dokola kolem sebe. Taková duševní terapie, na kterou snad nic nemá. Vrcholky proměnující se s úhly se kterými na ně člověk hledí. Palety barev, plátno oblohy, mraky co se rodily jen kousek od nás a utíkaly v mléčné mlze a nebo v ruzcuchaných chumáčcích plakat do vzdálených dálek.
Prošla jsem kolem jeskyně kde někdy v minulém století dva měsíce žil místní slavný zenový mnich. Pak přišel rozcestník a Tom byl v nedohlednu. Doufala jsem že se vydal stejným směrem vzhůru kterým jsem šla já a když jsem po chvíli dalšího stoupání viděla černou tečku na terase chaty, co dolů mávala, přišlo mi že snad je snad všechno v poho, že to bude on.
Tom se na mě smál, jak jsem se blížila tak mi povzbudivě mával a když už bylo moje fuňění slyšet až k němu, přiběh vzal mi batoh a motivoval mě představou teplý polívky a dvou posledních čokolád co pro nás ulovil.
Hurá jídlo! Po nedocenitelný energetický pauze nandaváme batohy, dnes už naposled a povzbuzeni teplým obědem jdeme zdolat poslední stometrové převýšení. Sunu se jak mravenec, ale Tom mě účastně nechá jít v čele a odpočívá se mnou všude kde se svalím do sutin a takhle společně nakonec vyjdeme na vrchol. V posledních metrech se na střídačku míjíme s pánem co súpí vyřízením stejně jako my. Když jsme pak všichni nahoře, fotí se s Tomem a společně s námi se raduje nad zdolanou horou.
Pijeme čaj a dumáme jestli dneska chceme spát v chatě a nebo ve stanu, někde na srázu mezi skalama. Drsně volíme punkovou možnost a spekulujem nad tím, které místo z plánku možností vybrat. Nakonec volíme možnost bočního krytu. Místo se to zdá celkem větru chráněné, to ještě ale nevíme, že s tmou přijou poslední z dobrodruhů stavět svůj stan hned nad náma, na místě který je větru všech stran přímo otevřený a že to bude s jejich plachtou cloumat tak, že půlku noci oka nezamhouříme. Nojono. Ale to předbíhám.
Po promyšlené stavbě stanu, kdy se nám podařilo stan vztyčit bez toho aniž by nám vítr odnesl kteroukoliv části našeho skrovného domu se vydáváme zdolat absolutní vrchol Yari. Ještě je před náma mystický trojúhelník z vysypaného kamení, na jehož výstup si půjčujeme helmu. Je před náma cesta už spíše horolezecká a je to paráda. Na každej krok se člověk musí maximálně soustředit. Chyby se tu neodpouští.
Řetězy a žebříky a různý náročný místa kdy je kolem vás jen hluboká propast. Baví mě to. Mysl je naprosto zaměstnaná tělem a je to krásný procitnutí do vysokohorský adrenalinový přítomnosti. Některý žebříky jsou přímo vzhůru a tak si zpívám písničku Žebříky od Vypsaný Fixy, kde si Márdí notuje "žebříky nikdy nevedou až do nebe zpíval si jenom tak pro sebe a občas po nich vylezl nahoru a zpíval tam..." a je to sranda, protože tyhle žebříky vedou až do nebe a z hora je pak výhled na mraky co jsou najednou níž a všude kolem je čistý modro a hory kam se podíváš a ikdyž moc nedokážu stát protože země je tak nějak vzácná a vratká, tak je to nádherná chvíle plná lásky, protože jsme to s Tomem zvládli spolu a teď tady stojíme v 3180 metrech nad mořem a lesknou se nám z toho oči.
Hodnýmu Japoncovi co se na nás v mracích smál jsme dali kousek vrcholový čokolády a když jsme se vynadívali, zařadili jsme se do fronty na sestup. Já jsem šla první a přede mnou by na trase 78 letej pán! No klobouk dolů. Neskutečný, jakou lásku k horám tu maj lidi v krvi. I v tak pokročílým věku zdolávají tak náročný vrcholy.
Dole, zpátky na pevným plácku země, kupujeme červený víno a ve společenský místnosti popíjíme na zdraví a na vítězství s Japoncema. Oni volaj kampai, my do toho nazdraví a společně skláníme hlavy nad mapou a ikdyž nemáme společnej jazyk, nad mapou se domluvíme. Horalský spiklenectví.
Pak stojíme v náhlé mlze s Tomovejma výšlapovejma kámošema a čekáme až se objeví slunce aby mohli na mraky vrhnout svůj stín. Je to nějakej efekt kterej už nevim jak se jmenuje. V pět jdeme na večeři a to je krásnej zážitek. Sedíme všichni u dlouhejch stolů a máme společnej hrnec na polívku a na rýži a zas si ťukáme vínem a povídáme si a je to krásný. Jsme v tom společenství snad sto lidí jediní cizinci, tak jsme docela atrakcí, lidi z našeho stolu se zajímaj odkud jsme a tak děláme speciální reklamu rodnému kraji. Máme moc dobrý jídlo, zeleninový karbanátky a různou nakládanou, čerstvou i kvašenou zeleninu a na rýži wasabi posypek který si hlavně Tom hodně oblíbil. Rýži si můžu dolibosti přidávat a tak se najim do zásoby. Jsem štastná že po všech těch nudlích máme změnu. Po véče už chata zavírá a tak jdeme v šest, s první tmou do spacáku. Čteme si Forresta a Tom i tady, po takovým výkonu, dělá pěkně poctivě duolingo, který má stažený offline aby si udržel strike. Je to můj šikula cílevědomej. Celkem brzo klimbáme, ale pak nás budí ty poryvy větru co pármetrů nad náma šílej. Hrabu v batohu po ucpávkách, ale i tak je to noc plná ruchu. Kdo by to čekal, že na hřebenech hor se člověk vyspí hůř než na hlavní třídě velkoměsta.
A ráno zase pěkně nanovo. Nasadit pohory a celej den na nohou před náma. Ale tohle dobrodružství až zase příště.
.
No comments:
Post a Comment