Pod horama je krásně. Teda dneska zrovna prší, ale na tom zas tak nesejde. Protože když jsou všude kolem hory s tak nádhernejma křivkama jako maj zrovna Japonský Alpy je krása prostoru nenarušitelná.
Matsumoto - druhé největší město v prefektuře Nagano má osobitou atmosféru. Bydlíme mimo centrum, v obytné čtvrti a jezdíme tu hodně na kolech. Máme je zadáčo k dispozici v rámci ubytování. Mám ráda když se motáme jen tak v uličkách po bezprostředním okolí. Znenadání se mezi domečky objevují krásné japonské zahrady s upravenými sestříhanými stromy a keři, zvláštní barevné květy, dozrávající kaki a jabloně, architekturou specifické typicky japonské domečky. A Japonci v mžicích svých bezprostředních životů. Mihnem se kolem a já si užívám ty náhledy do životů, o kolik jsou jiné?
Japonci na mě působí tajemně.
Uličky jsou tu pro mě jako labyrint. Tom na telefonu sleduje mapu a vede nás k hradu, nádraží nebo třeba zpátky domů a já vždycky nechápu jakto, že jsme se k cíli dostali zrovna tímhle směrem.
Dneska v Matsumoto probíhala slavnost. Už když jsme vyjeli, říkala jsem si, co se dneska asi děje speciálního. Všude, kudy jsme na kole projížděli, vláli ve větru bílé papírové skládanky. Sem tam pár jsme jich viděli už i dny předtím, ale dneska zdobily vážně celé město.
Dnešní dopolední misí bylo zjistit kde by se daly na pár dní uschovat kufry, až půjdeme na tůru. A to je už ve čtvrtek, juchů. Paní na informacích na nádraží ale moc nápomocná nebyla. Na naše dotazy odpovídala taky otázkami, akorát celkem zcestnými. Asi naučeným scénářem. Ptala se nás jestli máme v Matsumoto ubytování a jestli jsme už byli na hradě. Robotický.
Jediný co po dnešním pátrání víme je, že na nádraží mají skřínky co se dají na sedm dní předplatit a můžete si do nich uschovat co se vám zlíbí. Jenže sedm dní je pro nás málo a navíc se ty skřínky zdaj nedostatečně velký. Na můj kufr především. Achjo, no asi pojedeme do hor s kuframa a snad je tam někde bezpečně uložíme.
Od nádraží jsme se deštěm motali směrem kde mělo být muzeum umění se sochama mimozemskejch tulipánů. Muzeum jsme nenašli, ale zato jsme u svatyně ve středu města potkali tyhle zvláštní vozíky
a o kousek dál probíhalo představení v kimonech a všude byly stánky s laskominama - banán na špejli v čokoládě a s barevnejma serepetičkama. Jedovatě barevný pití v lahvích ve tvaru žárovek, palačinky naditý šlehačkou, hranolky v roztomilejch sáčcích, masové kuličky na tyčce, nudle na několik způsobů.
Nakrájený chapadla chobotnic - brr, asi místní oblíbené dochucovadlo. Nepřeberné množství smažených chutí. A kýčovité hračky. Zvláštní jak posvátnost přitahuje lacinost.
V téhle oblasti je taky řeka a podél ní starodávné domečky s rukodělnýma designovejma předmětama. Tak třeba obchod plnej hůlek! Nebo porcelánu a keramiky. Mají tady tak hezký jemný zdobení...pomalu (nebo lépe řečeno - čím dál tím víc) mi připadá že cokoli Japonci dělaj, dělaj prostě dokonale.
Taky se mi líbil obchod s kovovejma konvičkama na čaj a s razítkama. V Japonsku má v dospělosti každý místo podpisu svoje osobní razítko. Některý vypadají úplně magicky, jedno vyřazený razítko na prodej byl vlastně symbol relikvií smrti z Harryho Pottera! Kdo to kdy používal, za tím musí být příběh jak hrom.
V jednom obchůdku jsem si (ale už předevčírem) vybrala ten nejbožejší blok na světě. Nemá hřbet - ale dá se otevírat normálně jako kniha. Zároveň se ale taky dá natáhnout v dlouhatánskou dlouhou linii, jako harmonika - Tom na můj blok neslyšně hraje a myslí si že bych tak měla vystupovat na ulici. Volný papíry v mým starým sešitě už docházej, ale nesmím se unáhlit. Tenhle deník potřebuje nějakej koncept.
V posledním domečku jsme se schovali před deštěm a od stařičké roztomilé paní jsme si objednali kafíčko. Jenom jedno, já jsem neměla chuť a tak, asi aby mi to nebylo líto donesla mi aspoň prázdnej hrneček. Zvláštní, doteď nechápu co to bylo za gesto. Japonci jsou zkrátka někdy zvláštní.
Včera jsme byli skoro celý den schovaní doma a odpočívali jsme. Volali jsme s rodinou, a na procházku jsme šli akorát do giga supermarketu v sousedství, kde jsme nakoupili spoustu nejasných surovin a teď máme bojový úkol. Do středy večer to všechno zkonzumovat. U sladkůstek to asi nebude problém, ale sešlo se nám v lednici asi 5 druhů tofu. Tak jsem zvědavá co s tím vším vymyslíme. Tofu je tu tak levný! A je ho vážně nepřeberný množství. Všechny ty balíčky ale vypadají dost podobně. Sladký tofu je můj aktuální favorit. Prodávají ho s čokoládovou polevou a chutí je to trochu podobný monte. Takže boží dobrůtka.
V sobotu jsme naproti tomu měli aktivní den. Byli jsme obdivovat samurajský hrad, nejstarší v celém Japonsku! Vypadá trochu jako pětipatrovej dort. Kolem něj plavou v bahnitém rybníku velikánský kapři a stromy v jeho blízkosti už chytají podzimní moresy.
Pak jsme si dali matcha zmrzlinu v první cukrárně po cestě. Bylo takový teplo. I jenom v tričku a kratasech nám bylo vedro jak uprostřed léta.
V miso obchůdku jsme sáhodlouze vybírali který odstín misa je nám nejsympatičtější. Nakonec jsme se rozhodli pro spíšesvětlou, ale né úplně bledou verzi.
Ochutnala jsem všechny druhy pickles - nakládané zeleniny, co byla k dispozici a pak jsem vybrala to co mi na poslední dobrou přišlo celkem fájn. Pan prodávající znalecky pokýval že jsem zvolila nejtypičtější japonské pickles a pak se předvedl se svojí literární znalostí. Znal Čapka i Kafku a měl radost že čtu Murakamiho. Příjemný nákup.
Pak jsme jeli na nudle do boží restaurace co jsme znali už od pátku. Mají tam srozumitelný anglický menu, dobrý ceny a zelenou hvězdičkou označený který jídla jsou bez masa. Posadili nás k velkému stolu který ve středu oddělovala v místě obličejů neprůhledná přepážka. Naproti nám (ač neviděni) seděli dva Japonci a bylo to zvláštní vidět jenom jejich ruce. Jak ze společného dochucovacího podtácku berou různé nádobky a sypou si obsah do mís s nudlema. Říkali jsme si že by to byl dobrej film. Zachycující jenom dění na stole.
Po O jsme se motali městem a pak jsme jeli a jeli, dál a dál, pořád rovně podél potoku, až jsme byli skoro mimo město, tak jsme odbočili směrem k horám. Nakoupili jsme zásobu plechovek s alkoholovým nápojem, nadýchanou fialovou buchtu, matcha mentos - všechno matcha, nato sushi a balíček s barevnou rýží. Stoupali jsme dál a dál uzounkejma uličkama. Našli jsme totálně obsypanej strom plnej přezrálejch kaki plodů, plnili jsme si pusu lepivým sladkým a když už jsme nemohli táhli jsme svý kola dál.
Cílem měl být vodopád, ale našli jsme jenom mini čůrek lesního pramínku. Chvíli jsme rozjímali co dál a pak jsem vyhrála - jdeme dál, do lesa. U tabule s vyznačenou trasou byl plechový odkládací koš na klackové hole - to mě bavilo. Po pár set metrech dalšího stoupání jsme dorazili na vyhlídku. Vypili jsme plechovky s čímsi, sledovali jsme vážky a giga kobylky vprostřed jejich podivných namlouvaích činností, obdivovali jsme obrovské borovice a přenádherný obzor Japonských Alp.
Když jsme se zvedli že se budeme vracet spadla jsem i s kolem na zem. Co to bylo za dryák? Se špinavým zadkem ale vysmátá jsem se s Tomem v závěsu opatrně potácela zpátky do civilizace . Cestou zpátky nám to docela fičelo. Přece jenom to bylo sice lehounce, ale stále z kopce.
Navštívila jsem taky tenhle bombastickej domácí sekáč. Paní prostě vyhradila jednu místnost svýho domu na blešáku podobný bazar.
Našla jsem si eňo ňuňo svetřík, akorát mě trochu kousal a jako suvenýr dnešního dne jsem už měla ten výše zmíněný úžasný blok. Nemůžu kramařit, ještě né. Nechám si to na závěrečný Tokio a jeho snovou čtvrt celou plnou hipsterských krámů. Ale fakt mi slušel. Achjo
Večer jsme padli do peřin a propadli jsme se do podhorských snů. A naše dnešní reportáž se propadá k poslednímu - prvnímu dní v Matsumoto linii.
V pátek jsme viděli hrad poprví, tak jsme u něj trávili hodnou chvilku a hledali jsme nejlepší záběr.
Na oběd jsme byli v nudlový restauraci, kde jsme se nejdřív smáli proč nám plave v čaji kousek okurky, jsme se přez zjištění že to není čaj ale polívka, propili ke zjištění že kousek okurky, byl kousek šunky. Dík, no co už.
Byli jsme ve stylový kavárně, kde to vypadalo, jako že jsme spíš u někoho doma na návštěvě. Koupili jsme organickou kávu, ale doma nám nejde namlít, jak je zelená tak je nějaká moc měkká. Asi zpunktujeme domácí pražení.
Obdivovali jsme oduševnělý obchůdky se vším možným krásným...
a pak jsme stoupali na kopec, který byl na google mapách označen jako les ptáčků. Byla to ale lesní zoo se skupinou rozjívenejch černeoobličejovejch opic, kňourajícíma srnečkama, řechtajícím koníkem, tlusťoučkým černým prasetem, kozama a husama. A taky se tam hraje petang nebo něco na ten způsob. Potkali jsme spoustu seniorů s holema co bloudili lesem a do nečeho se strefovali. Obdivovali jsme výhled,
a cestou zpátky jsme jeli přes jabloňový sad. S jablkama velikýma jako míče, sbírala jsem ty popadaný a pak jsem si loupežně utrhla jedno červený jako višně.
No comments:
Post a Comment