Poslední díl z vysokých hor. A nakousnutá přítomnost

Piju pohankovej čaj. Je hořkej a pálí. Z otevřenýho okna  mám  výhled na pohádkovej šestipatrovej sněhově bílej hrad s tyrkysovou střechou. I takhle večer je vidět, až do půlnoci je nasvícenej. A tak se co chvíli ohlížím a vždycky mi udělá radost že tam je. Na nebi zas svítí měsíc, zesláblej po včerejší úplňkové záři. Dneska je o poznání menší. Na hladině řeky co obtáčí hrad až je z něj poloostrov, se houpou odlesky pouličního světla. Bydlíme v sedmipatrové ubytovně, za dveřma číslo 310. Původně jsme tu měli být jenom dva dny, ale už druhý večer prodlužujeme na airbnb náš pobyt o další noc. Nějak nejsme ready na další přesun. 

To opouštění a balení a vláčení kufru a mačkání se ve veřejný dopravě se všema zavazadlama a nový místo a nový rozkoukávání se, ukotvování se a jen se nadějem zase na poslední chvíli hledat kde budeme spát zítra...je to vlastně celkem náročný. Čím dál víc se nám zdá že bychom nejradši byli na jednom místě až do odjezdu. Schovat se někde v lese, u horkých pramenů si hrát na skřítky.
 A tak čekáme až nám spadne osvícení na hlavu a z toho nepřeberna možností vybereme kde je to místo nové energie.

Za poslední tři týdny se toho dělo spousta. Navštívili jsme tři města z nichž jedno bylo Kyoto! A tak jsem na psaní věcí minulých nějak neměla pomyšlení. Bylo možný být jenom právě tam a tak se to období záplav dojmů a zážitků přehnalo jako vichřice až jsme doletěli do dnešní neděle. 

Spali jsme do oběda a celý den jsme byli v parku pod hradem. Mysleli jsme že se akorát budeme válet v listí, pít švěstkový víno, jíst hromady krabičkovýho jídla a dalekohledem hledat ptáčky ve větvích.

Pod hradem byl ale dnes celodenní průvod školáků. Děti tahali lana s obrovskýma vyřezávanýma vozama. Na střeše vozů kluci tancovali do rytmu. A uvnitř holky kladivem hráli na kovový bubínek. Procesí to bylo nekonečné. A jak došli na jeden konec, rozsvítili lampiony a šerem se vraceli naopak. Působivý překvapení.

Dost nás pobavilo jakou náhodou jsme něco tak místňáckýho viděli. A to jsme si říkali jak je Osaka oproti Kyotu super moderní. Jak je vidno, tradic je i tady habaděj.

Teď se ale ve vyprávění vzdálím od Osaky a jejího centra tepajícího životem a neonama, i od místního hradu a podhradí do úplně jiného světa. Zpátky do hor. Do třech tisíců, kde právě vychází slunce a my vymrzlí a z noci plné vichrového šílenství celkem zdeptaní, snídáme.

Na dnešní den volíme odložený povýstupový odpočinek. Půjdeme po hřebenech, po rovince k další nejbližší chatě. Tam nabereme síly. Budeme spát uvevnitř, slibujeme si.

Vítr narozdíl od nás síly nabrat nepotřebuje. Ani trochu není po noci unavený a jelikož jdeme celou cestu nekrytí, exponovaní na ostré hraně hor, zkouší naší odolnost dál. Občas se ani nedá jít dál. Nemít na zádech těžkej batoh, bála bych se aby mě to neodfouklo až někam k Fudži, která je tak krásná, mezi mraky v dálci září její obrysy.

Ještě že je dneska tak jasnej den. Je vidět širokodaleko, mraky jsou vysoko a je jich po málu. Sluníčko by i hřálo, kdyby všechny paprsky nerozehnal ten zlobivej dunivej fičák. 

Svačíme mezi borovicema, na místečku kam vítr nemůže a litujeme že jsme včera o týhle schovce nevěděli. To by byla klidná noc.

Vítr nepřetržitě cuchá nervy. Bojíme se o babču, snad je na cestě v pořádku.
Občas prostě nemám sílu jít dál a tak se choulím mezi kameny a čekám až zase popadnu dech a odhodlám se pokračovat v cestě.

Chata pořád v nedohlednu.

Ale pak se začne cesta klonit prudce dolů a to už podle mapy vím, že nadešel finální úsek. Pod kopcem už svítí červená střecha.
Zpívám si nahlas abych zahnala potenciální medvědy.

U dnešního cíle jsme a ještě ani neodbylo poledne. Je sotva jedenáct.
Dáme si oběd, rámen jak jinak.
A počítáme finance. Je to dobrý, noc v chatě si můžeme dovolit, i když pravda, je to cena pěkně horsky okořeněná. 

Vyfasujeme pokojíček sami pro sebe a lebedíme si v tom pohodlíčku teplíčka, futonu a litujeme břízy se kterýma to za okny lomcuje div je nezláme a meluzína sviští a píská, ale na nás nemůže. My jsme v bezpečí.
Venku ve větru sušíme propocený trika a do večeře akorát popíjíme čaj co je v ceně. Jaká vzácnost, neomezený čaj!

K véče máme talíř plný barevných chutí a brzo usínáme.

Po snídani nejsme jediní komu se tak uplně nechce do pohorek a s chutí hurá na cestu.

Venku je dneska totiž počasí celkem nicmoc. Mlhošedo a mrholí. A motivační bonus, hned zezačátku je před náma super stoupání 400 metrů vzhůru a pak jen tak z plezíru, zase stejnou štreku pěkně dolů.

Hora je to zase jako vysypanej kyblík kamení. Cesta je značená křížkama a kolečkama a Tom je zase napřed někde v oblacích. Kameny jsou ale deštěm krásně omytý. Barvy jsou zvýrazněný a tak se co chvíli obdivuju co to mám za galerii pod nohama.

Na vrcholu mi Tom ukazuje horský křepelky co se tam s nima zkamarádil. Byly krásně barevný, kropenatý a ani se nás nebály. Tak jsme je obdivovali a podivovali tomu životu v takových podmínkách a pak jsme  šli zase dolů.
Stýskali jsme si že nemáme trekový hole, hodily by se nám holky. Přála jsem si nějaký najít a pak jsem našla jednu zlomenou hůl. Asi špatně definovaný přání. Tom mi aspoň mezi kameny objevil ztracený rukavice. Mokrý ale prímový. Lepší mokrý rukavice, než žádný rukavice.

Rozhlížet se po okolí by vyšlo nastejno jako se dívat do misky mlíka a tak bez rozjímání jdeme dál.

No a někde tam, v půlce čtyřsetmetrovýho sestupu nás napadlo, jak by bylo boží být tak večer v onsenu. Místo noci pod stanem pěkně v peřinách. Po těch sedmi dnech v divočině se zdálo že nic není vzádelenější než kousek lidskýho pohodlí. 

Nemuseli jsme se o tom dohadovat. Dáme to. 

Tahle jasná víra se během dne ještě několikrát proměnovala. U Toma teda né. Ten věřil. Ale já jsem tak po různu ztrácela a zase nabývala zřejmosti týhle samozřejmosti. Ono to totiž nebylo jen tak. Rozhodnutí tohodle druhu znamenalo ujít za dnešek celkem 20 kilometrů. Zvládnout převýšení cca 800 metrů nahorů a 1500 metrů dolů. 10 hodin chůze v kuse.

Nebudu vás napínat. Nakonec jsme to zvládli. Dokonce jsme ke konci lámali rekordy a pravidelně jsme měli úsek na který tabule odhadovaly 60 minut, za třičtvrtěhodinku. Sestoupat tisíc výškových metrů byl docela záhul na kolínka a onsen co by nám unavený klouby zhojil přestával být jenom sympatickou "možná" ale naprostou nutností.
Šli jsme celkem čarodějnickou krajinou.
Po cestě ani živáčka a křivolaký větve se po nás sápalo a černý bahno jen tak že nazačalo žíznivě bublat. Zmoklý trávy ale chytaly ty správný barvy co mám ráda a melancholie se do mě vpíjela. Miluju mlhy, miluju podzim a břízy.

Když jsme konečně sešli tisícovku dolů. V chatě u řeky kde jsme uzavřeli kolečko a vrátili se tam odkud jsme před pár dny vyráželi na Yari, jsme do sebe nasoukali nudle a zjistili že na poslední bus do Hyrai máme času tak akorát. A pak už to byla pohodička. Šli jsme totiž tři hodiny po rovince podél řeky.

Jako starý mazáci jsme se usmívali na ty co šli proti nám a kteří měli oči plné očekávání. Listí se za těch pár dní zase o kousek víc zbarvilo. Rozvážně jsme si dávkovali pauzy.
Potkali jsme velikou žábu co šplhala vzhůru.

V Kamikochi nás mátlo kolik bylo lidí. V horách tak zřídka kdo. A tady u mostu, turistický atrakce se fotí každej měšták.
Vyzvedli jsme si kufry a nechápavě jsme zírali na to co všechno navíc ještě máme. Návrat do reality. Chvíli trvalo se zorientovat.
A pak už bus. Hyraiu a na recepci na nás nevěřícně koukali a ptali se co, že jsme zpátky. Vyslechli náš týdenní příběh a paní recepční slíbila že nás další den zaveze k bankomatu do vedlejší vesnice.
Dali jsme si vanu a pak se rozešli každej do svýho hotelovýho onsenu.
Spali jsme jako děti.
Bylo toho hodně za náma. A na zítřek jsme si vymysleli návštěvu tisíciletýho stromu. O něm ale zase příště :).