Podzim je moje oblíbená část roku. Ráda sleduji jak se každý den stromy odvažují k výraznějším barvám, potom jak se batikované listy snáší k zemi. Prohlížim si je proti slunci. Čichám tu zemitou vůni, nosim je ve vlasech. Šoupu nohama a užívám si melodii kroků. S podzimem mám spojenej takovej zvláštní smutek, nostalgii nad životem. Ale melancholická jsem já během roku vlastně celkem často, ať je venku jakkoliv a pak najednou během podzimu je to rozjímání tak nějak přirozený, že mi je od podstaty dobře. No a letos mi přijde, že jestli existuje nějaké dokonalé místo na to kde strávit podzim, tak je to Japonsko.
Podzim je tu nádhernej. Speciálně v horách. Tam je totiž hodně na co koukat. Stromy jsou tam jako paleta. Každý v maličko jiném odstínu od jemněžluté, přes zářivou sluníčkovou, 100 stupňů okrové, béžové, oranžové, červené a rudé jako krev. Sem tam tmavě hnědá a nebo zapomenutá zelená. Jakoby dva stromy vedle sebe na sebe žárlily a soupeřily kdo letos obleče barevnější šaty. Někteří experti jsou dokonce v jedné koruně hned několika barvami prosycení. Ať už se soupeřivě předhání a nebo vzájemně kooperují a nebo je to celé dílem náhody, perfektně se vzájemně doplňují a spolu s nekončícími vrcholky hor vytváří neskutečné, neuvěřitelné scenérie. Týden jsme se toulali Japonskými Alpami. Vyšplhali jsme pátou nejvyšší horu Japonska - 3180 metrů nad moře. Hora se jmenuje Yarigakate ale místnáci jí říkají zkrátka Yari. Je to symbol. Patří mezi posvátné vrcholy a je nádherně symetrická. Né neprávem se jí říká japonský Matterhorn.
Cesta k ní byla zezačátku podél křištálově průzračné horské řeky, lesem kde od země je vysoká zelená. Takovej les mám moc ráda. A od druhého dne začalo stoupání. Od Kamikochi - naší výchozí stanice to bylo na Yari celkem 1700 metrů výškového převýšení. A jo, bylo to tak náročný jak to zní!
Tomova dovolená a spolu s ní i naše dobrodružství začalo ve čtvrtek. Skrze dva přestupy jsme se přesunuli z podhorského městečka Matsumoto do výchozí stanice pro mnohé tůry - malebné vesničky Kamikochi.
Asi v deset ráno jsme postávali u zastávky městské dopravy a snažili se zorientovat v pouze japonském jízdním řádu. Z názvů zastávek jsme nic kloudnýho nedostali, jediné co bylo stejným písmem jako od malička známe, byly číslice. Měli jsme teda typ že za půl hodiny by něco někam mělo jet. Projel akorát autobus v opačném směru v neodpovídající dobu a když nastal čas co byl na papíře, nikde nic. O Japoncích se přece říká jak všechno funguje na čas, hudrujeme. Pomalu jsme začali nervovat, že teda asi budeme muset kdovíjak v našich končinách sehnat taxi, protože přece nestrávíme půl dne na zastávce. Zpívali jsme si, kde teda je ten busík a ve chvíli kdy jsme se zvedali že teda plán B, kdese vzal tu se vzal, přijel, vyzvedl nás, na terminus technicus "train terminal" řidič kývnul a tak je zažehnáno. Na informacích vlakového nádraží nám vůbec nepomohli ohledně toho kam schovat naše bláznivý kufry. Jestli je v Kamikochi nějakej rozumnej prostor, nebo aspoň skřínka na zámek jsme tedy měli zjistit až na místě.
Doufali jsme a dopadlo to parádně. Né skřínky. Byl tam dokonce pán v kanceláři, co znaleckým okem určil můj bagřík za extra large a Tomův za pouhé médium. No aspoň se nám to zprůměrovalo. Kontrolujeme co máme a nemáme v batohu co berem s sebou na tůru, s tím že se zítra stejně vrátíme. Kupujeme mapu a dojímáme se nad noblesní nádherou prvních vysokohorských výhledů.
Je blankytnej den, nebe bez mráčku. Všechno plane v barvách a je to zkrátka snový. Už je celkem pozdě a tak stavíme stan na božím místě nad řekou, přímo s vchodem proti vrcholkům. Ještě nemáme hlad a tak se ofrňujeme nad informací v campu že poslední objednávka večeře je v půl šestý a jdeme prozkoumávat okolí. Postupně ale zjištujeme že stejná večeřová situace je v celém Kamikochi. V horách holt čas plyne jinak. Brzo se vstává (někteří maniaci už v půl pátý a v půl šestý večer už je zase tma, takže se spí). Vracíme se a říkáme si že se nad náma třeba smilujou, protože zásoby jídla moc nemáme. Už jenom instanty kroutí hlovou. A tak zahajujeme naší instantní horskou realitu. Paní za kasou se směje naší neznalosti postupu. Není to jen tak zalití horkou vodou a šmitec. Krabička má sofistikovaný obal s dírkama na následné vylití horké vody po odměřeném čase. S různými přísadami co se přidávají v v různé fázi procesu přípravy. Prostě profi. Trochu se toho bojíme, ale nakonec jsou nudle asi díky velkému obsahu glutamátu v omáčce celkem dobrej dlabanec. (no vlastně jenom na první dobrou, když jsem dojedla, jenom jsem se těšila až ten divnej pocit v puse a v břiše zmizí)
Následující ráno v campu predikují že bude deštivo a že spaní venku je teda docela odvaha a at si vezmeme aspoň dřevěný podložky pod stan. Google má na počasí stejný názor a tak v rámci zachování suchcých věcí alespoň zezačátku výletu, měníme plány a jedeme do blízké onsenové vesnice, na předtůrový relax.
Nemáme zarezervovanej hotel, nevíme nic. Ale na místě se to krásně vyřeší. Paní na informacích nás pošle do luxusního hotelu co má i vlastní onsen a vstup do velkýho onsenu v ceně.
Vesnička je na každým rohu horkých pramenů plná. Všude se doutná nad kanálama, u hotelů a restaurací mají dřevěný korýtka kam pořád přitéká teplý pramen. V supermarketu mají i kulinářskou atrakci. Vajíčka zvláštně naměkko, libovolnou dobu ponořená v prameni. Je jich tam plná mísa. Bílej je měkkej a žloutek tvrdej. Za deset korun kus, sníst pouze na místě a koš je tam po okraj zasypanej skořápkama. Srandovní.
Na obědě nám zkazila anglicky mluvící servírka náladu. Měli jsme vybraný krásný jídla, ale ona nene, tam je rybí omáčka. A tak má Tom mini pizzu co tam maj jako apetizer a já jsem si objednala smaženou zeleninu, ale ukázalo se že si jí musim osmažit sama. Na stůl nám postavili vařič a pánev a donesli mi čerstvý klíčky a zelí. Restaurace jsou tu vážně plný překvapení.
Po obědě jsme šli do onsenu. Byla jsem celou dobu ve venkovních lázních a bylo to parádní. Být v horký vodě, když už venku je celkem chladno a padá listí.
Další den brzo ráno vstáváme a hned po snídani - spoustě maličkých croasantů, ještě před check outem se jdeme projít k vodopádu. Cesta je to plná nádherných barev. Tom má s sebou foťák (fotky jsou zatím v procesu) a obzvlášt obdivuje řadu stromků, kde každý je jinak barevný.
Jakoby je někdo vysázel s tímhle záměrem. Stoupáme směrem k vodopádu a pak už slyšíme jak voda šumí a spěchá a jsme u něj. Je okouzlující a hypnotickej. Koupu v čistý vodě svůj amuletovej ametyst a dívám se na ten nekonečnej zachycenej pád. .
Původní plán byl že se dneska hned nebudeme vracet do Kamikochi, ale že ještě zajedeme busem o kousek dál, na lanovku a vyhlášenej onsen. Počasí je pořád ještě ale rozmrzelý a kluk na recepci se nám směje, že lanovka dneska asi nic moc zážitek. A tak impulzivně měníme plány a jedem hned zpátky do Kamikochi a tam vyzvednem u pána s kuframa pohorky a jdeme na to.
Docela zírám kolik je kolem nás lidí. Skoro jak na Václaváku. Jakože na jednu stranu príma že jsou tu lidi tak zapálení sportovci, ale já nechodim do lesa abych byla na lesní pěšině ve frontě lidí, trochu brblám. Ale ukáže se že čím jsme dál, tím lidí ubývá.
Cesta je to moc pěkná, jdeme hustým lesem, s vysokou trávou ve spodních patrech. A pořád se držíme kousek od řeky. U prvního malebnýho mostu vytahuju akvarelový barvičky a maluju si výhled. Tom běhá a fotí. Po další hodině chůze jsme u campu. Je to srandovní jak je louka plná barevnejch stanů, vypadají jako hromádky listí, všechny jsou nějak v podzimních barvách. A je jich tam snad 100.
Najednou kolem mě něco proběhne, periferně si toho všimnu ale nenapadlo by mě že to jsou opice. Takovej kousek od nás! Chundeláčci, s červeným obličejem a červeným zadkem. Jsme z toho celý vedle. Věděli jsme, že v horách žijou, ale že je hned první den potkáme. Paráda. Zvířata v divoký přírodě...Tom se nechal slyšet, že to je jedna z věcí, co má v životě nejraději..
V campu dáme zmrzlinu a pívo a nakonec jdeme ještě o hodinu dál, k dalšímu nocležišti. Přicházíme jen tak tak, abysme si stihli dát nudle z krabičky a postavit stan než spadne tma. Najednou zničehonic déšt jak z kýble a tak hážeme všechno do stanu a ještě že Tom aplikoval novou horskou metodu kolíkování stanu - ovázat provázek vedoucí ze stanu kolem kamene. Zem totiž byla dost kamenitá a kolík se nedal zatlouct. Tak jsme koukali jak to vyřešili ostatní stany a inspirovali jsme se.
Sedíme v binci ve stanu a jsme z tý nenedálý změny docela vedle. Po chvíli se déšť přehnal tak jdu ještě na zuby a na záchod a nasávám okolní atmosféru. Okolo hlavní budovy je spousta Japonců, popíjí saké a pivo a povídaj si, pokuřujou a je to takový príma, pohodový. Hvězdy vychází, v temnoucí obloze jsou ještě znát obrysy hor na druhé straně řeky a mumraj cizího světa je tak nějak mojí součástí. Patřím tam, mezi ně. Jsme tam všichni na cestě s očima planoucíma očekáváním a srdcem odhodlaným.
Na dobrou noc čteme Forresta, a brzo usínáme.
No comments:
Post a Comment