30 hodin na cestě. 10 dopravních prostředků. Z Thajska zpátky do Prahy

Nejprve fotky z posledního výletu. Šli jsme se projít do přístavu. Cestou nás stihla bouřka a viděli jsme obrovskýho pavouka (toho má Tom ve foťáku, ale časem ho sem přidám, ať nám tu nechybí slečna)

A teď už o cestě zpátky. Nejkurioznější část naší cesty nastala hnedka ze začátku. Jeli jsme traktorem!

A jak se to stalo?

Byly moc veliké vlny na to, abysme z Long Beach jeli loďkou do přístavu. Rybáři a námořnící, všichni do jednoho kroutili hlavou. Dneska nás nepřevezou.
Zatímco já jsem dobalovala kufr, Tom šel shánět řešení. S tím, že bysme měli kufr vláčet cestou podél pobřeží jsme se nehodali smířit. Včera jsme tamtudy šli a byla to náročná výprava i bez dvacetikilového závaží, kterým náš kufřík se vší úctou je. Paní na recepci se zdatně chopila situace a za chvíli už stál před naším bungalovem mladej Thajec a čekal až vyvezu náš majetek v růžovým obalu přede dveře.
Potom, nás netušící vedl neznámou cestou neznámo kam, až k zmíněnému traktůrku. Ani jsme se nepodivovali, vzali jsme to jako jasnou věc. Sedli jsme si na, možná speciálně pro nás spíchnutou lavičku z prkna, kufr a batůžky jsme položili na přívěs za nás, druhej Thajec naskočil aby je zezadu jistil a už frčíme. Smějeme se a máváme lidem podél cest.

Doufala jsem že nás takhle odvezou až do přístavu, byl by to legendární příjezd, ale kluci nás vezli jen na jinačí pláž. Byla chráněné proti větru a tudíž i vůči vlnám a loďě odtud na moře bezpečně vyrážely. Po chvilce čekání už jsme měli svýho kapitána a naskákali jsme na palubu. Jel s náma ještě jeden pár. Ve chvíli kdy jsme byli všichni nalodění začalo pršet jako z konve. Holka, spolupasažérka začala vzlykat že to je to nejhorší co kdy absolvovala. Tak jsem jí na to odvětila že naopak "This is the best!" koukala trochu podezíravě ale pak už se staky mála do větru a do deště. Po chvilce jsme byli všichni mokrý. A v takové situaci je lepší smát se než brečet. Mokrá jízda nad vlnama trvala však jenom chvíli. Phi Phi je malinkej ostrůvek a tak jsme po čtvrhodině mokré jízdy byli zdárně v přístavu. 

Měla jsem hlad jako vlk ale ještě před jídlem jsme šli koupit Tomovi nový kalhoty. Ty ve kerejch přijel do Thajska totiž vlivem opomíjeného nenošení (kdo by nosil v tropech dlouhý tlustý kaťata) a občasného navlhnutí kufru, chytly plíseń. Měla jsem hlad jako vlk, takže jsem byla trochu nemožná ve své roli asistentky nákupu. Nějak jsme to ale zvládli, sloní kalhoty máme a jdeme na jídlo tam kam včera. Do boční uličky plné pouličních prodejců. Jeden stánek tam má popsaný zdi od zákazníků a všichni si tam různými jazyky vychvalujou Phanaeng curry, tak na to má Tom zálusk.

Já jsem si dala to k čemu šla dát dvojítá rýže - obyč smažená zelenina. Můj giga hlad potřeboval jistotu velkýho dlabance. Čekáme a čekáme. Jedinej kuchař měl totiž co dělat s plně obsazeným bufetem. S hladovýma očima jsem se tudíž vydala na nákup svačiny na cestu a přišla jsem s trsem banánů, třema dragon fruitama, dvěma mangama, pytlíkem liči a dalšíma jednokusejma ochutnávkama tropickýho ovoce. Tom na mě kouká jak na blázna, jako bysme těch závaží kterýma jsme zavalený měli málo, že. Jídlo, když už se pro nás konečně chystá, nestíháme sníst, tak nám ho pán zabalí na cestu a jdeme na trajekt. Zabereme opět jedny z mála míst venku na vzduchu, bavíme se se Švédama, který si myslej že jsem z jejich kraje. Kytky na hlavě a blond vlasy tam jsou základem kultůry. Taky spolu s nima lamentuji nad nedostatkem bramborovýho jídla v Thajsku. Tom rozvíjí svojí teorii o severských a jižanských typech lidí. 

Obědváme z krabiček a pijeme předražený pívo a k tomu máme výhled na mizející skály a hory a pevninu zvedající se z moře v nádherné vlnovky horizontu. Minutu před průtrží mračen nás drsná námořnice zažene dovnitř. Klimatizace je ale vražedná a tak sedíme spolu s klukama v montérkách na laminátovejch rolích a batozích.

Cesta trajektem se protáhla ze dvou hodin na tři. Tak jsme rádi že jsme na cestu vyrazili s rezervou.

V Krabi hledáme našeho zarezervovanýho řidiče. Nasednem ale do špatnýho auta. Pán totiž vykřikoval airport airport, tak jsme šli za ním, ale nevšimli jsme si že má v ruce ceduli se jménem někoho jinýho. Nakonec je zkáza zažehnána a rozuzlena, řidiče jsme nečorli. Jdeme k jinýmu šoférovi a už se vezeme luxusní dodávkou s koženejma sedačkama. 

Řidič cestou vtípkuje, že na letiště je to ještě dvě hodiny. Já jsem naivka tak se lekám, Tom se mi směje, že všem všechno věřím. Bavíme se s Němcem co jezdí světem na vlastní pěst.

Na letišti je to už pohoda. Přebaluju kufr a hledám kam jsem dala kapesní nožík. Je nezvěstný, tak snad není někde v mým příručním batohu, ať nevypadám jako květinovej rozparovač. 

Let byl v poho, přestup v Bangkoku taky dobrý. Dali jsme si tam nejdražší Pad Thai v historii našeho výletu a je to ten nejmíň dobrej, sranda. Koukáme se na lidi kolem sebe a hádáme kdo je odkud a jakej má asi život a práci. Je to zábavný být v takovým lidským mumraji, v chaosu kultur a národností. Kde bílej muž je menšinou a blond vlasy kuriozitou.

Fronta na check in je jako lenochodí párty, pak nás čeká ještě jedna trochu s lepším tempem na imigračním a pak už terminál a snobský obchody. Mažu na sebe hlemýždí mast, ochutnávám všechny sladký ochutnávky, nakupuju vodu a kokosovou štávu která je levnější než obyč voda a jdeme do letadla. To už je prosím půl druhé ráno dalšího dne (vyráželi jsme v deset dopoledne - o 16 hodin dříve) Tom hnedka usne, já napůl taky, ale pak mě drasticky budí letuška s jídlem. Tak ve tři ráno snídám. Pak tak nějak nepohodlně spím. A jsme v Dubai. Tam je to rychlovka. Kafíčko a zase letíme. Kolem nás už zní čeština dovolenkářů. Na trojsedadle sedíme sami tak se rozvalujem. Čtu si, pálí mě oči a poslouchám tu trošku muziky co jsem si stihla stáhnout do mobilu.

Nějak ten let přežijem, čas se překlene a po šesti hodinách letu z Dubaje jsme v Praze. Tam nás vyzvedne můj hodnej tatítek a veze si nás domů na Střížkov. Máma mi zatím vaří brambory a pro Toma špagety. A po O máme nejvýbornější sachr a chvílema se mi to zdá neuvěřitelný, že jsem zase ve svým pokoji, v bytě kde bych mohla chodit po slepu. A v další chvíli mi to přijde jako vždycky. Normální den, doma u rodičů. 

Jsou to veliký skoky. Veliký změny a někdy je to náročný to všechno ustát a orientovat se. Ale většinou je to exkurze životem a světem a pocitama a situacema a i když to všechno nestíhám vstřebávat, snažím se to vnímat a pozorovat co mi smysly stačí. Procházky Prahou jsou osvěžující, v různých průhledech na mě čekají různé vzpomínky, nálady, vůně, rozpoložení. Užívám si setkání s lidma co je dávno znám a cítím jak je to pro mě potřeba. Vrátit se ze samoty mezi lidi a mezi jejich životy, protože tím se mi to všechno tak nějak spojuje a uvědomuju si to na plný otáčky.

/no a teď už je to skoro druhý týden, co jsme přiletěli z Thajska. Tom už je na Azorech,

já si balím na Zelífest a v pondělí letím za ním na tu vzdálenou perlu Atlantiku. Těším se na něj, je to zvláštní být po takové době srůstání duší, jeden bez druhýho. A navíc se mi tak nějak podvědomě zdá že to tam bude úplná pohádka. Mezi květama a černým pískem a kopečkama a domečkama a medovým likérem.
Za těch pár dní v Čechách jsme toho kupu stihli. Byli jsme na Mezi Plotech, kde jsem potkala svoje kolegyně i jednoho pacienta a bylo to zvláštní být někde, kde jsem sama bývala denodenně kdysi v blízké minulosti.

Byli jsme na svatbě Bena a Káti a tím jsme odstartovali svatební sezonu tohohle roku a vlastně i našeho života. První velikej kamarád se ženil!

V Chrasti jsme potkali pohádkovej dub/buk a kouzelnou zahradu.

Viděla jsem babičku Janu a dědu Jirku a s babičkou jsme spravily dvoje šatičky, děda nám ukazoval fotky a dopřávaly jsme si dobrůtky.

 U Vokolečka jsme si udělali hezký celý den, tak jak to spolu umíme.

s Lůcou jsme si hráli na hráškovou princeznu a jahodovou vílu a povídaly jsme si o cestování a o všem ostatním.

S holkama z gymplu jsme probraly všechny novinky a navštívily jsme Zuzanku na jejich novém bydlení.

S Viktorem a Kájou jsme do bílé noci seděly u ohýnku a pak jsme se koupali v rybníce a žáby zpívaly.

Na louce plné kopretin jsem si štastně slastně četla a pletla a plnila si oči tou krásou nesmírnou.

S Terkou z Olomouce jsme se učily skupinovej tanec a povídaly jsme si u slaměnek na nákladovém nádraží.

S Kelsem a Ninou jsme vypili dvě porta a mělo to své následky.

Byla jsem na exkurzi v Maruščině světě/bytě a povídaly jsme si o všem co se nám zrovna honilo hlavou.

Paní doktorka na kožním mě ujistila že ta vyrážka z Thajska není nic vážnýho. Kramařila jsem si v pokojíčku a marně rozmarně jsem se snažila redukovat záplavy věcí. Vyrobila jsem si boží boty

a teď už budu muset běžet, ať zvládnu včas vyrazit na to víkendové dobrodružství do oázy hipíků. Budu tam s vílama plést věnečky a bude to krásné./