Ve víru událostí. Ze zelífestu na Atlantídu

Zelífest byl opět nádherným místem ve vesmíru.

Spontánní přátelství, setkávání, výboje energie, výlet spektrem melodií, dlouhý noci, zničehonic náhlá rána, alkohol, pletení věnců a tak dále.

Festivalová nálada byla všeprostupující. Začala výjezdem z Prahy, kdy jsme si se Zuz nasadily skafandr proti chaosu - aneb víko od cukrovatovače, který vezl náš řidič v kufru

a završila se zpomaleným nedělním ránem kdy nám trvalo tři hodiny než jsme se zvedli z areálu, vyšlápli jsme stráň na louku a dopotáceli jsme se k rybníku kde náhodou pokračovala krasojízda bezstarostné neděle. Pak ještě chvíle trmácení směrem na Zadní Třebáň až nastala spása v podobě hodnejch hipíků co jeli taky ze zelí a hodili na nádraží nejdřív mě s Kájou a obětavě se pak vrátili ještě pro kluky.

Po návratu do reality jsem spala 14 hodin, pak jsem si sbalila batůžek, jela jsem vyreklamovat roztrženej batoh a neustále se restartující telefon a tradá, táta mě veze na letiště. Cestou v autě mi došlo že jsem si do batohu nedala plavky ani bundu proti dešti. Nojono, to je to balení na poslední chvíli. Tak holt budu nějak improvizovat.

Než se vrhnu do popisu cesty a prvních dojmů - písek na pláži je tu jako mák s cukrem! je třeba doplnit ještě zbývající kousek našeho příběhu. Na pár dní se totiž rozdvojil. Tom odletěl na Azory už týden přede mnou. A má tudíž o týden víc jinačích zážitků. Zatímco já jsem vila věnce na zelífestu, Tom se byl dívat na velryby. 

Na břehu dostali všichni námořníci nepromokavý kalhoty a bundu a nasedá se. Na malinkým člunu pro deset lidí lítali nad rozbouřeným oceánem, záda z toho má chudák pošramocený doteď. 3 hodinová jízda takovýhle terénem musela stát za to. Viděl ale dva druhy delfínů co si hráli kolem loďky a plavali s člunem a přetáčeli se na záda a vůbec dělali psí kusy. A pak velrybu co je druhý největší zvířátko na světě. Nejdřív byl vidět vodopád co vyfoukla velrybka nad hladinu a pak vykoukla celá její hlava. Musel to být zážitek jako hrom, když mi o tom vypráví, má oči doširoka otevřený a když ho pohladím v okolí lopatek syká, že to tam je epicentrum bolesti. Možná je něco zaznamenanýho i na fotkách, ale ještě nebyl čas je zevidovat. Tak to sem kdyžtak přidám později.

Původně se zdálo že měsíc červen strávíme v Itálii u Lago di Garde. Letenka už byla koupená, pak ale došlo ještě k mírným změnám plánů - místo Itálie, Azory (akorát Tom to musel vzít ještě přes Miláno)

Byla to změna co přišla ráno poté co jsme večer debatovali o tom kde by byla hezká svatební cesta - na to se mě ptala kamarádka co tuhle problematiku právě řeší a Tom si vzpomněl na Azorskou zapomenutou Atlantídu co ho už dávno lákala a pak na ní v rámci rozlehlosti světa zapomněl + Lago di Garde je celkem předražená turistická destinace - i spát tam v kempu ve stanu je docela drahej špás + celková cena letenky Praha - Milano - Ponta Delgada nijak závratně nevzrostla. Sečteno podtrženo = Azorské ostrovy vyhráli konkurz na naše červnové místo určení.

V Lisabonu Tomovo letadlo nabralo zpoždění a tak byl jeho přílet na Azory opožděn. Příletět někam ve dvě ráno, může být komplikace. Naštěstí ale nebyla. Hned u vchodu byla řada taxíků, a za slušnou cenu Toma pan řidič odvezl do přístavního města hned u letiště. Ponta Delgada splnila svůj účel první stanice na Azorech báječně. Tom tam strávil tři dny a dvě noci. 

A pak jel dál, na severní břeh, do regionu Ribeira Grande - jediného místa Evropy kde se pěstuje čaj! Přesná adresa je playa Santa Barbara, lehce nevkusný zeleně natřený surf housu. No a to je to místo, kam jsem za ním o pár dní později přijela i já. 

Kromě velrybího výletu, stihnul Tom naplánovat naše společné víkendové výlety, které budou tentokrát docela dobrodrůžo. Pořídíme si kola a provizorní stan a spacáky. Sbalíme deku z pokojíčku a vyrazíme na víkend pod širákem. Na návštěvu jezer a horkých pramenů, čajových plantáží, okouzlujících výhledů a horizontu z kytiček. O tom všem ale až po víkendu.

Teď zpátky k zážitkům nedávno minulým. K tomu jaká byla moje cesta ze srdce Evropy do srdce Atlantiku.

Na letišti v Praze to byla pohoda. Paní u parfémů mi chválila věneček a povídaly jsme si o tom že nejkrásněji voní stejně příroda - les, louka, mořskej vzduch. Chvíli jsem si prohlížela ten letištní šum a ruch a už nasedám do letadle směr Lisabon. Cesta utíkala, mraky byly krásný a když jsme se blížili k cíli začalo zapadat slunce a tak byl Lisabon krásně zlatavej. V letadle jsem se seznámila s milou svítivou holkou co měla kolem krku taky křištál a se svým klukem měli každej na předloktí půlku mandaly. Povídali jsme si o cestách (doporučují Mexiko) a prošli jsme spolu Lisabonským nákupním střediskem alias letištěm (fakt to tam vypadá spíš jako nákupní třída a letištní značky a směrovky jsou tam jen tak mimochodem). Stihla jsem si akorát natočit vodu na cestu a už se naloďujeme na letadlo do cíle. Sedím zase sama, tak se můžu roztahovat, za oknem je tma, tak si čtu a trochu usínám. Svačina co letušky podávají je zase s kuřetem tak mi kručí v břiše, ale to není zas tak zásadní. Každou chvílí se přibližuju blíž a blíž za Tomem. Doprostřed ničeho, kde v širým oceánu na sopečný lávový půdě kvetou hortenzie a pěstuje se čaj. 

Někteří tímto směrem lokalizují bájnou Atlantídu. A je to domov delfínků a velryby sem každoročně zavítají na své pouti světovými oceány. A prostě to, že se tam někde uprostřed noci s Tomem setkáme mi přijde úžasně romantický. 

Přílet a první dojem : Azory voní jako stádo krav. A je tu osvěžující chlad. Nemám kufr tak se loučím s fajn dvojkou - Andrea víská nad malůvkama delfínů na stropě a její kluk na lavičce dumá jako to vymyslí s přespáním. Jsou to punkáči a budou tu 14 dní stanovat. Já jdu rovnou k východu a nasedám na taxi. Pán mě veze nocí, tmou. Telefon má na hansfree tak posloucháme někoho jemu blízkého jak ze spaní odfrkuje. Měsíc je nízko a je velikej. Možná tu má jeho pouť oblohou zase jinačí směr, je totiž báječně nízko. Skoro na dosah. Na telefonu mi nefunguje navigace, tak nemůžu sledovat kudy jedeme, ale podle cedulí to vypadá že pan řidič ví. Dovezl mě nejdřív přímo k pláži kde není žádnej hotel, skoro ani dům, tak se chvíli rozhlížíme a už vidím Toma na chodníku. Přišel si mě vyzvednout. Hekticky vystupuju, padá mi telefon za sedačku. Objímání jsem neuspíšila. Pan řidič se směje a pak už jsme jenom spolu. Tomík mi ukazuje bydlení, v jednu ráno večeříme těstovinky a jsme spolu a je to krásný, nepochopitelný a snový.

Dopoledne dalšího dne trávíme vedle sebe, já ležím pod dekou a listuju oceánskou encyklopoedií a Tom pracuje. Užívám si vaření. Chyběla mi kuchyně a celej ten proces stolování a servírování a hlavně pusa za oběd. Od tý doby co mě Tomík takhle oceňuje vařím od srdce ráda. Odpoledne se jdeme projít. 

Na pláž a podél pobřeží, pak městečkem a starobilým centrem. Chodníky a silnice jsou sem tam barevný, jako by tudy proletěla barevná kometa (ale to se asi jen běžel ten závod se sáčkama od barev a bílejma tričkama). 

Řeka tu má propracovaný řečiště různýma cestičkama a jezama, točí se dokola a pak se zase vrací. To se nám líbí, jak si s tím vyhráli. Domečky jsou malinký a roztomilý. Rámy oken jsou z lávovýho kamene a kolem natřený zeleně, modře nebo červeně a jinak je zeď bělounká. Některé domy jsou prázdný. Mají okna a dveře zastavěné,  to dělá takovej tíživej dojem opuštěnosti, ale jinak je městečko živé, autentické. Lidi vysedávají před vchodama, postávají na rozích ulich, kavárny lákají na mini kafčo a posezení s místňákama. Turistů žádný houfy. Takovej klidnej život uzavřenýho světa. Došli jsme až do centra k radnici a divadlu a k zvláštním zakrouceným stromům s červenýma květama a lijánovitejma vláskama. 

Dali jsme si mrkvovou polívku a pak ještě sýrovej talíř s fíkovou marmeládou.

Azorský sýry jsou celkem gurmánský zážitek. Pijeme víno a obloha tmavne. Začíná se ochlazovat, studí mě kolena, tak dojíme co můžeme a touláme se dál. 

Doprovází nás výborné slaďoučké, trošku ostřejší portugalské víno a tak je nálada povznesená a je nám hej. Tancujeme u kapely zkoušející ve sklepě, sledujeme vlny dobíjvající pobřeží a všechno je jak má být.

Další dny jsem se procházela městečkem a zjistila jsem že tu mají neskutečně moc levných umělých kytek. Zrovna když jsem si s sebou na cesty poprvé nevzala lepící pistoli a drát. Vypadá to ale že si koupím druhou, nestojí moc a to kvítí všude kolem je tak inspirující, že mě láká rozšířit svojí čelenkovou zahrádku. 

Prodává se tu malinkatej anasík, slaďoučkej a roztomiloučkej. 

A taky jahody, takže jahodová sezona nekončí. A azorskej čaj je moc dobrej a baví mě.

Pláž máme kousek od pokojíčku. Je jako maková buchta s cukrem. Černošedivoblýskavěstříbrná. 

Vlny jsou tu drsný. Včera jsme zkusili po dlouhýýýý době surfovat a byla to docela vysilující pětiminutovka. Cestou do vody mi vlny podrazily nohy a když jsem vylejzala zpátky na břeh tak  mě podmetly podruhý. Ve vodě to byla docela ždímačka a nedávala jsem to upádlovat trochu dál od břehu kde se nemlely vlny jedna přes druhou, ale dalo se zkoušet je chytat. Břeh je navíc trochu do kopce což opticky mate. No prostě mě to totálka vysílilo, aniž bych něco pořádnýho zkusila. Odvlekli jsme surfy zpátky do půjčovny a radši jsme si dali domácí pívo a koukali jsme se na vlny pěkne z odstupu.

Taky jsme se byly projít směrem do vnitrozemí, ke kopcům. Motali jsme se úzkýma uličkama kolem zvláštních domů.

Cestu nám lemovaly čtyřlístky a sedmikrásky na dlouhatánskejch stoncích. Hortenzie, žlutokvěté kopretiny, mámivě fialové květové trychtýře, vysoké trávy a další a další květy.

Vysoké, černé, lávové zdi. Uštěkaní psi, zraněné kotě. Potkali jsme uličku plnou papírových hulubic. A živí sněhobílí krajkový holoubci nám lítali nad hlavou.

pršel na nás jemnej ostrej déšt, ujídali jsme citronový domácí kokyna, jahůdky a pomeranč. K tomu sladký víno co zbylo ze včéra. 

No a dneska jsme snídali v trávě. Dopoledne uběhlo, tak jak ráno někdy uběhnout umí. Zmizelo v praní trenýrek, uklízení pokoje, balení batůžku na víkend. Půjdu se ještě podívat k vodě, pak si dáme obídek a pak hurá vstříct víkendu.