Kupujeme kola a na dvě noci jsou z nás cyklovandráci. Díl 1. Lagoa do Fogo a horké prameny

Takže víkend. Za necelé tři dny - od pátečního odpoledne po neděli večer, se toho událo tolik, že každý z těch dílků by stál za samostatnou kapitolu. Tak uvidím jak se mi slova rozeběhnou klávesnicí. Dejte si čaj, nohy nahoru a nechte se unášet. Zvu vás na cyklistickou projíždku středem ostrova Sao Miguel - největšího kousku země z Azorského soustroví.

Na to, že jsou Azory uprostřed Atlantiku, vznikly sopečnou činností, úpatí místních kopců je až na dně oceánu - z čehož se mi při pouhé představě motá hlava. Na to, že je to tady tak trochu konec světa, odkud je to kamkoliv daleko.

Přes všechno co z nich může v pouhé představě tvořit destinaci plnou extrémů, jsou místem úžasného klidu a zdejší půda je neuvěřitelně pohostinná. Krajina ve výhledu je rozvlněná v jemných křivkách útulných kopečků a dělá dojem široké rozlehlosti. Narozdíl od jiných ostrovů co znám, nepůsobí stísněně, extrémně, klasustrofobicky. Stromy, keře, květiny, trávy, všechno bují, všechno se zelená, dobře prospívá. Hlína, zem i voda je nádherně barevná. Černokřísťálovej písek, červená hlína, oranžově železité dno řeky. 

Do toho nekonečna nebeských oblačků, někdy do podob červánků, jindy blankytných - hortenzií, žlutostředé a žlutokvěté slunce na zemi - něco jako kopretiny, ohňostroje zastavené v rozpuku - kalokvěty, červeně chundelaté vlasaté stromy s mohutnými kmeny. Při zemi se plazící oranžové a nebo jasně fialové trychtýře. Zvláštní typ skalničky co vypadá jako leknín. Kapradiny co narostly do velikosti stromů!

Kopce a louky plné krav co poklidně žvýkají a nechodí spát nikam do kravína, jsou v podstatě na volno, na nekonečných pasvinách.

Jezera, ach ta jezera. Horké prameny, sirnaté páry, pobřeží a oceán vždycky na dosah.

V pátek hned po obědě jsme se sebrali a spěchali jsme na autobusové nádraží Ribeiry Grande. Kávička a už sedíme a frčíme do největšího města ostrova - Ponty Delgady. Tam je naše mise jasná - sehnat kola. Rozhodli jsme se že si kola koupíme vlastní, jsme tu dost dlouho na to aby se to vyplatilo oproti půjčovnému. Nebudeme mít zodpovědnost nad zapůjčeným majetkem atd. Můžeme je pak prodat, opřít je někde o zeď, někomu konkrétnímu je věnovat a nebo si je můžeme vzít s sebou, uvidíme. 

V Dekatlonu má Tom vyhlídnutý jedno kolo s kotoučovejma brzdama. A tak hned potom co přošmejdíme ovocný trh a nakoupíme místní banány, zvláštní kyselý ovoce, jahody a třešně, sháníme taxíka, neb pěšky jsou to zbytečný kilometry během nichž bychom ztráceli světlo. 

V Dekatlonu - Mekkce místních sportovců, trošku nevíme jak se v těch portugalských popiscích kol, (kterým bysme nerozuměli ani česky) zorientovat a tak se nás ujme asistent. Já beru kolo co je ve slevě a Tom to stejný, ale bez slevy, protože je černý a černý kolo je asi víc cool než moje tyrkysovorůžový a tak ho nezlevnili. Vybírám si nepromokavou bundu, bereme stan, spacáky a karimatky.
A je to. 

Na servisu nám ještě namontujou nosník na pití a už vycházíme z obchodu se zbrusu novejma nablejskanejma kolama a já se směju, protože zaprvý, kolo nedostávám každej den, zadruhý je to božsky spontánní a krejzy a zatřetí protože je před náma víkend plnej dobrodružství.

Ještě nám chvíli trvá než se vymotáme z města. První komplikací je giga supermarket kterej objedeme dokola, než najdeme kde má vchod. Já pak spěchám pro svačinu, u pekařství se zaseknu, mají tam takovej ten systém jak u nás na poště. Vezmete si lísteček a čekáte než zabliká vaše číslo. No, na to nemám nervy. Beru housky balený. Azorskej sýr, pomazánkový máslo, olivy a ananasový likér. 

Likér přelejeme do prázdný lahve ať s sebou netaháme sklo a jdeme na to. Batohy máme obalený ze všech stran a tak si přijdu jako lehce nevybalancovaný balík. Po chvíli si ale nějak zvyknu - nic jinýho nezbývá a nějak se potácím za Tomem, který je na tom podobně. 

Jedeme kolem nádhernýho prastarýho stromu, kolem přístavu, podél pobřeží. 

Téměř zezačátku cesty přervu jeden popruh na svym batohu. Nešetrně za něj zatáhnu a přeska křup. Hlava v dlaních. Hloupá chyba a teď nemám jak přichytit k batohu spacák a karimatku. Karimatku mi vezme Tom a popruh nakonec nějak přivážu k troskám přesky. A jedeme dál.

V jedné z posledních civilizací na následujících pár hodin si dáme giga porci hranolek a brokolicovou polívku. V obchůdku paní nějak milosrdně pochopí že 16 toaleťáku na víkend fakt nepotřebuju a prodá mi jednu ruličku.

A už se to blíží. Odbočka k prvnímu cíli našeho putování. Lagoa do Fogo doleva. A tak opouštíme pobřeží které bylo ještě jakš takš rovinka. Hned pod mostem u prvního stoupání padáme na zadek a funíme vysílením. To ale ještě nevíme co je před náma. U každý zatáčky si slibujeme že tam už to určitě bude.

Ještě že všude podél cest je to jako v botanický zahradě. Fascinujou mě barevný kombinace. Růžový růže a obláčkový hortenzie, to je barevná oáza. Fialkově zbarvené Lily of the Nile (aneb česky Kalokvět) a vedle nich bílé hortenzie. No, co vám budu povídat, květiny jsou moji nejlepší přátelé, oči mi přecházely z té nádhery.

Jsme už výš než všechny kopce v okolí. Batohy nás převažují na záda. Občas zažívám vážně krizový momenty, kdy si říkám že už prostě nemůžu ani o krok dál. Ale nějak se vždycky zmátoříme. Pak nás popoženou agresivní psi u maringotky v blátivý louce. U těch spát nechceme. A tak i když už je půl 9, slunce zapadlo, táhneme svý kola dál. Žene nás potřeba dospět dneska k cíli. Ale už poočku hledáme kde by se dal rozhodit stan. Většinu plochy podél cest totiž zabírají pastviny s krávama a ty - a nebo jejich majitelé - by nemusely být z našeho táboření nadšený. Jsme už tak vysoko jako mraky. A to jsme dneska začínali u přístavu pamatujete?

Ve chvíli kdy se nad náma tyčí zase jenom kraví pastvina a silnice se točí donedohledna nad srázem, kapitulujeme a zakládáme ležení. Našli jsme si krásný místečko, pod náma jsou obloučkovité kopečky, kolem proletí asi 4 velikánský racci a křičí na pozdrav. Světlo se vytrácí, mraky šednou a když konečně ležíme v mini stanu, pijeme ananasovej likér a večeříme hostinu kempovacích králů - obrovskej kus sýra a housky hojně namazané pomazánkou, venku už je tma. 

Tom brzo usíná, já moc spát nemůžu. Poslouchám jak se zvuky venku mění, smysly mám zpozorněný a přemješlím nad tím, že ten můj letní týden o samotě, který jsem původně chtěla strávit ve tmě, ale přehodnotila jsem ho na týden sama v lese, nebude až taková sranda. Když vezmu v potaz ty večery přecházející v noc a svojí zvýšenou obrazotvornost. Jednou jsem se k tomu ale rozhodla a do nekonečna to odkládat a pořád mluvit o tom jak to potřebuju není možný. Noc se jemně rozeznívá, vítr šumí, mraky plují kolem nás a únava mě nakonec zdolá a spím až do rána.

Vstáváme brzičko, snídáme ovoce. Jahody se samo rozmáčkly. Ale moc to radši nekomentuju, ať si to Tom nepamatuje a neodrazuje mě příště od jejich pořízení. Sbalíme stan a všechny ostatní propriety, zapřeme se do kol a krok sun krok se potácíme do kopce. Kolem nás sviští auťáky a mám chuť jim hrozit pěstí, jak moc energie mají oproti nám navíc. My to budeme mít zasloužený říkám si. Ale né vždycky mě to motivuje, když kolem projede bus s turistama a oni se nám tak viditelně posmívaj. Vztekám se a občas křičim, protože přece nebudu ten přetlak potlačovat žejo. To je nevinný, nadávat si u sportu. (u toho mi mimochodem zase pěkně došlo, jak je fyzický vybití občas léčivý, člověk vážně nemá čas dumat sám nad sebou a nad existenciálníma a lidskejma problémama, když je v zápřahu, takže, mysli na to Aničko, až tě zase chytně splín, běž si radši zaběhat). No a pak je najedou vážně poslední zatáčka. A jezero je pod náma.

Je to pohled k nezaplacení. K nepopsání. Mraky se překulují do údolí a občas zakryjou výhled. Ale pak zase jezero vykoukne a má tak nádhernou barvu a všude lítaj ty velikánský racci co nás včera doprovázeli a dodávali mi sílu. A zase křičí na pozdrav a taky jen tak z radosti. Mají totiž to nejnádhernější místo k hnízdění, co znám. Taky sem za ním migrují, tak to asi dobře ví.

Fotíme se a pán ze Švýcarska se s náma jde kamarádit a uznale kývá, že když byl mladej tak taky tahle krosil hory. Každej na vrcholu nás zná. Užívám si tu nafoukanost, je totiž sakra zasloužená.  950 metrů převýšení vlastní vůli vyšlápnutý s báglem těžkým jak kráva, (nebo aspoň kousek telete, ať to máme tématický). Když se nabažíme tohohle úhlu, sjíždíme postupně dolů a stavíme si kde se nám chce 

a pak u posledního parkoviště svážeme kola a zahájíme sestup k jezeru. Každej krok je tak metr výškovýho klesání. Když jsme ale tu, tak se tam dole přece vykoupeme. Je to nádherná procházka, jezero se nám mění před očima, příroda je tu vážně mistrovský dílo.

Voda je studená, ale neodolám. Plavu a prohlížím si strmé svahy z pohledu vodní hladiny. Obědváme to co zbylo ze včéra, pak si posbírám peří co jich bylo plný pobřeží - až na to přijde, vyrobím si indiánskou čelenku.

A pak zase krok za krokem, srdce v krku, pot až za ušima, nadávek plný hrdlo a jdeme zpátky ke kolům. 

Sjezd stojí za to. A po cestě je ta nejlepší odměna ze všech. Stánek se zmrzlinou a horké prameny. Naložíme se a namožený svaly si lebedí. Kolem rostou neuvěřitelný věci - kapradiny jako stromy! 

Pamatuju se jak jsme se o tomhle jevu učili ve třetí v přírodovědě. Že přesličky a kapradiny byly dřív velký jako stromy, ale že to bylo dávno, ještě za dinosaurů. Prej za dinosaurů. Tady se obrovský stočený kapraďolisty rozpínaly do velikosti palmový kštice.

Teplejší bazén měl 38 stupňu, studenější 26 - za to u něj byl vodopád. A taky bublající jezírko s vařící se železitou vodou jsme si prohlíželi.

No a pak už byl čas jet dál. Dnešek pro nás horkejma pramenama nekončí. V Ribeiře kam dojedeme si dáme akorát večeři a místo abysme šli do bílejch peřin co jsou pár metrů od nás, tak zabočíme opačným směrem. Než padne tma chceme se přiblížit co to půjde k čajovým plantážím. Ty jsme si vybrali za cíl zítřejška. Jsem unavená a říkám si co nás to sakra napadlo. Proč nejdeme radši do pohodlíčka spát. Ale vlastně jsem to taky tak chtěla. Spát doma by náš výlet zbytečně přepůlilo. Kdoví kdy bysme se ráno z domu vykopali a vůbec, máme přece novej stan. 

No a aby to psaní nebylo moc dlouhý a taky abych stihla ještě zařídit co si dnešní den žádá, ukončím vyprávění právě teď. 

Těšte se na čajový plantáže, vesmírem naplánovaný setkání, další horký prameny a lidskou ochotu co pozná člověk nejlíp v nesnázích.