Ještě že jsem si těsně před zapadnutím do sedla kola dala kafíčko. Mám z něj sice spálenej jazyk, ale dalo mi to potřebnou dávku energie abych zvládla rozhoupaný ulice Ribeiry Grande - uzounký a na střídačku pořád znova z kopce/ do kopce. Auta na mě troubila, ale Tom pak říkal že to dělají jako na pozdrav. Nebo že o sobě dávají vědět že jsou za náma. Aby se cyklista pak nelekl když ho předjížděj. No já nevim, pokaždý když na mě někdo zatroubil tak jsem se lekla právě toho troubení.
Vyjeli jsme z města a zabočili jsme do rozkodrcaný, ale krásný boční ulice. Rostly tam nádherný stromy, vypadaly jako platany, ale měly oranžovou kůru.
A byly tak krásně jasně zelený. Ve spodních patrech podrostu se zase modraly tradiční hortenzie a kalokvěty a tak jsem si rozjímala
když v tom Tom zastavil, že se mu nějak porouchalo sedlo. Koumali jsme co je špatně a pak jsme zjistili že klíč, co byl ke spravení potřeba zrovna v naší cyklo opravářský sadě chybí. No, co teď. Zvedla jsem palec že budu stopovat, ale vlastně né stopovat, ale žádat o pomoc, ale jak to dát řidičům na srozuměnou, a když uvidí kola tak právě nezastaví žejo. Ale hle, hned druhý auto - dodávka s mlíkem, staví. Portugalsky nějak slepuju dohromady větu, že nechceme svést, ale že se nám rozbilo kolo.
Pán to sice chápe, ale klíč nemá. Prý však za deset minut pojede zpátky jiným autem, kde spásný předmět je. Paráda. Jenže čas tiká, už je zase docela pozdě a bude se za hodinu, za dvě stmívat. A tak po čtvrthodině nejistoty zvednu palec znova a tradá, staví další ochotný pán. Klíč nemá, ale kolo prohlíží a v tu přijel náš slíbenej pán a tak je to krásná situace kdy se nám všichni snaží pomáhat, šroubek je utáhnutej a za chvíli si máváme a jedem každý svým směrem.
Naše cesta se různě klikatí a horzenzií všude mraky a pak zase ty platany a tak si užívám tu krásu a sbírám ze silnice ulámaný hlavičky květin a obkládám si jima řidítka a helmu a mezitím mi Tom zmizel za zatáčkou a když ho konečně dojedu, tak zjišťuju že je rozmrzelej z toho nekonečnýho stoupání.
Navrhnu tedy řešení - pojdme to dneska zabalit. Jsme na krásným místě, na louce vedle nás se nepasou žádný krávy co by nám mohly přijít okousávat stan. Stejně už je pomalu čas.
A tak postupně prohlídneme cíp louky a už tam vedeme svý kola a stavíme stan a pak se dívám na západ slunce a jak se hladina leskne a jemně vlní. Večeříme a pak spokojeně usneme.
Zdály se mi dvě noční můry. Kdoví proč, možná to místo nemělo až tak dobrou auru. Ráno je ale svěží a milý. Po snídani, když balíme náš majetek, Toma napadne spásná myšlenka. Pojdme nechat stan a spacáky a karimatky a další zbytečný závaží pod keřem hortenzií. Dneska už to nevyužijem a bud se sem stavíme cestou zpátky a nebo zítra. Nemáme to ze surf housu daleko. Nadšeně kývu a házim do deky všechny svetry co jsem si s sebou v pátek sbalily v milné předtuše chladných nocí. Hned je batoh lehčí a jede se snáz.
Jsme na vedlejší zapomenuté silnici a tak tu není dopravní ruch, stavíme na mostech nad úplně tropicky vypadající řekou. V kopcích podél cesty se to jen zelená. Nádherný stromy, no nebudu se opakovat, ale Azory jsou v tomhle prostě jedinečný. Je tu celoročně 15-25 stupňů, celkem často tu zaprší, vine se tudy Golfský proud a do toho ta půda plná minerálů. Roste tady snad všechno co tu zasadí. A tak jsou koryta řek a stráně podél cest prostě plné barev a života.
Po hodině jízdy jsme u vyhlídek. Fotíme se a prohlížíme si údolí, strmé skalnaté pobřeží a nekonečný obzor oceánu a nebe.
Sjedeme šíleně prudkej kopec dolů do přístavní vesnice, dáme si kafíčko, dumáme nad mapou a poprvé nás ťukne impulz nevracet se dneska domů přímo, ale jet dál a dál a tam někde sehnat bus, nebo taxi, nebo tam někde v hotelu přespat a vrátit se ráno.
Ten právě sjetej kopec totiž moc zpáteční cestě nepřikyvuje. Tlačíme kola prozměnu nahorů, ale i když je to většinu cesty strmý jak blázen, tak mě konejší ty nekonečné variace jemně modrých, tmavě modrých, bílých, světle růžových, tmavě růžových, fialových hortenzií.
Obědváme, pak si dáme prohlídku dost podivnýho supermarketu kde mají všechno, ale vlastně nic a navíc tam je u kavárenskýho pultu zvláštní jev o kterým mi Tom vyprávěl, ale zatím jsem ho takhle hmatatelně neviděla.
3 chlapi tak 50+, tam stojí, o loket zapřenou hlavu, zkamnělý jako sochy. Pohyby pomalé, rozvážně, pokud vůbec nějaké a dívají se upřeně, pozorují dění. Je to divný a nepříjemný a nerozumím tomu. Když zaplatíme náš trs banánů ohlídnu se a mezi nima je najednou malej klučík, tak desetiletej, a má stejnou pozu jako jeho o dvě generace starší kopie. Děsivý, ta síla dětské nápodoby. No můžu si na to vzpomenout ve chvílích nervozity a nespokojenosti sama se sebou. I když člověk toho za den udělá málo, stejně většinou víc než průměrnej portugalskej postávač.
Po exkurzi venkovským marketem nás čeká už jenom jeden kopec a jsme u čajových plantáží! Je to nádhernej pohled. Patra keříků, zastřižená všechna jak podle pravítka. Svítivá, jasná zelená a kopečky obsypané čajovými keříky. Továrna má vstup zadarmo a tak si prohlížíme staré stroje, stále funkční, místnosti jsou provoněné spoustou a spoustou čajů a ochutnávka je zadarmo v jakémkoliv množství.
To se mi zrovna hodí, cítím se trochu nastydle, neb sandály co jsem nepříliš moudře zvolila jako vhodnější boty na náš výlet mi pustily do těla trochu zimy a já smrkám a mám lehké příznaky chřipky. Popíjíme horkej čaj, jednou černej, pak zas zelenej. Prohlížíme si tu nádheru a speciální věc co vidíme poprvé v životě. Nakoupíme nějaký sáčky domů. Kdo chcete dovézt čaj, napište si :)
Pak se jdeme projít plantáží a byla bych tam seděla s mladým čajem celý den, ale už jsme rozhodli. Dojedeme do Furnas, městečka tak 13 kilometrl daleko, na mapě zdá se po vrstevnici, takže rychlovka. Tam je další jezero a horké prameny a když né teď tak do konce naší letošní návštěvy už možná ne. V úterý se přesouváme opačným směrem ostrova.
Trochu mě rozhodí že za kouskem rovinky je zase kopec! Mapy lhaly, nebo nevím. Tlačím a smrkám a aspoň si trhám divokou mátu. Voňí a je léčivá.
Po prvním a jediném kopci už nás čeká jenom krásná rovinka a pak boží sjezd kolem úpatí hor, platanovejma álejema. Z vyhlídek si prohlížíme městečko a vidíme jak se horká pára z pramenů vytrácí do mraků.
Ve Furnas kupujeme Tomovy plavky, ty co měl s sebou, nechal ráno v tom balíku nepotřebných věcí. Dáme si mrkvovou polívku a jdeme hledat prameny. Chvíli váháme jestli se jít podívat i do zahrad Terra Nostra, ale nakonec nás odradí cena 8 euro a naše vysílená těla toužící po odpočinku v minerálních lázních Poca da Dona Beija
Lázně jsou to krásné. Je tam pět bazénku, z nihž každý má jinou hloubku, asi podle toho, kolik procent těla si chcete vyhřívat. Jeden je po ramena, další po pupík, bazének sedací, s vodním převysem a jeden pro děti. Vyzkoušeli jsme všechny, kromě toho dětského brouzdaliště. Voda ze všech pěti spadala do řeky, která byla celá oranžová. Kolem zase bujela příroda. A naše svaly vrněly blahem.
Po dvou hodinách jsme toho měli oba dost, dali jsme si u východu kukuřici vařenou v caldeiras a jeli jsme se podívat na jezírko.
Projelo a pak zastavilo auto a vylezla z něj ta křišťálová Andrea s mužem z letadla co jsem se jí nezvládla ozvat a povídaly jsme si co jsme kdo zažili a bylo to boží. Náhodně nenáhodný? Kdoví. Á to mi připomíná, že bych jí mohla už vážně napsat, nechtějí-li s náma zítra na delfíny a velryby.
Už jsme museli spěchat. Takže rychlo okouknutí sirnejch pramenů, co zas tak nesmrděly ale vypadaly hodně exkluzivně. Restaurace z města tam mají rezervovaný místa a vaří tam šestihodinový chody.
Ve městě, překvápko, už nefungovala taxi služba. V baru kde měli centrálu se asi všichni zrovna nalejvali, neb auta tam stála před vchodem, ale číšník točíc píva zástupu řidičů říkal že dneska už se nemaká.
No, to je dobrý. A co teď? Prý si můžeme sehnat na internetu číslo a volat do Ponty Delgady ať pro nás někoho vyšlou, ale to by bylo drahý jak nový boty a tak se odpotácíme řešit problém jinam.
V restauraci kde jsme měli tu mrkvovou polívku se zeptáme sympaťáka číšníka co se s ním z poledne známe jestli o někom neví, on chvíli volá a pak řekne že on by nás odvezl. To koukáme teda. Děkujeme mu a dáme si ještě jednou tu polívku a pak nás naloží a jedéém.
Několikrát za cestu nám opakuje že jsme blázni a když stojí na louce a my se vracíme s náloží spacího vybavení už má dost a směje se, že to teda neviděl.
No comments:
Post a Comment