Zapomenutá vesnička jménem Tanabe

Další listopadový týden jsme strávili v Tanabe. V malinkém přístavním městečku. Když jsem poprvé viděla moře na dosah, přišlo mi že jsme snad v jiné zemi. Jasně že vím že je Japonsko ostrov, ale zkrátka mě ta kompletní změna prostředí nějak zmátla. Doteď jsme moře z japonské perspektivy nespatřili. 

Po příjezdu mi Tanabe připadalo jako město duchů. Ulice zely prázdnotou a hlavní třída vypadala jako z Cesty do Fantazie.
Měli jsme ale hlad a Tom nakonec objevil domácky vypadající jídelnu. Než mě pak vyzvedl tam kde jsem čekala s kuframa a dovedl do restaurace, jeho curry už bylo hotový. Přišlo nám to milý. Ten spoleh, že se zákazník vrátí když to slíbil.

Bydlení jsme měli moc hezké. 80 let starý tradiční dům s tatami, futony, posuvnými stěnami, porcelánem vybavenou kuchyní a jedním japonským spolubydlícím. Byl to tichej kluk, jedinej příznak jeho přítomnosti byl neustále na záchodě založený toaletní papír (ano, japonská estetika se někdy projevuje i zde).

Dům byl sice krásný a svým řešením inspirativní, ale když přišel vítr, lomcoval s okenicemi a museli jsme škvíry vyplňovat ponožkama, aby se ztlumilo třískání a dalo se spát. Všude se držel prach až jsme z toho měli sennou rýmu a jelikož už byl pokročilejší podzim a v domě byla zima, topili jsme přenosným topením na benzín. Vzrůšo.

Ale přesto všechno. Moc ráda na to bydlení vzpomínám.

Na posuvné dveře s japonským papírem, kuchyni vybavenou roztomilým nádobím a zvláštní obrazy na stěnách, na šuplíky plné lidské opravdovosti a kaligrafických per a na dávné vzkazy prostupující prostorem. Měla jsem tam vlastní pokojíček s kouzelnou skříní.

Bylo to asi nejautentičtější (a zároveň nejlevnější) airbnb které jsme v Japonsku měli.

Ve stejné ulici kde jsme bydleli byla výborná pekárna.

Ulička k našemu domu byla dobře maskovaná a tak byl návrat domů vždycky docela dobrodružný, občas doprovázený panikou.
Mapa v telefonu ukazovala že jsem téměř doma, ale pořád jsem se motala kolem správné skryté odbočky a né a né jí trefit.

Můj oblíbenej den byl, když jsme se vydaly podél pobřeží na kamenitou pláž Tenjinzaki Cape. Skály pod vodou tvořily nádherné hlubkové obrazce a na zemi kolem nás byla malinká jezírka s barevnými řasami i spousta skořápek mořských měkkýšů.

Ze šlupek od mandarinek jsem nakreslila sluníčko. 

A rybáři u břehu lovili ryby a nad hlavama jim lítali luňáci. Velicí dravci, čekající na odřezky čerstvých úlovků. Sledovala jsem je dalekohledem a Tom fotil o sto šest.

Naše sousedství skýtalo mnohé jedinečnosti. Třeba tahle malovaná stěna na pobřeží mě bavila.

Taky zahrady v okolí, okolo starých domečků byly fascinující. Perfektní synonyma dokonalosti, i houštiny s trávou vyšší než já.

Prohlížela jsem si kytičky v předzahrádkách a hledala v nich inspiraci.

No a na víkend jel Tom na průzkum. Já jsem byla nemocná, neměla jsem na túru sílu a tak jsem zůstala doma pod peřinou.
Zatímco jsem lenošila, Tom stavěl stan v kopci na poutní cestě Kumano Kodo a celý další den byl na trase.

Ověřil si že stanovat se tam dá kdekoliv. Pořádně se prošel. Uvařil si vajíčka v Yunomine onsenu a další noc už spinkal zase vedle mě.

Já jsem ten den o samotě nakonec taky měla barevnej. Šla jsem na trh který se v Tanabe koná jednou měsíčně, ale než jsem tam došla bylo poledne a většina stánků byla fuč. Chvíli se o mě pokoušel splín, nad promarněným hrabošením. Ale pak jsem si sedla pod nádhernej strom a za moment byl smutek fuč.
Namalovala jsem si první krásku do květinové zahrádky.
a pak jsem se šla toulat dál.
Cestou jsem potkala víkendovou ceremonii a povídala jsem si s jednou milou Japonkou.
U moře jsem poseděla dokud mě vítr v uších nevyhnal zpátky do postele.

Vprostřed dalšího týdne pak už začínala Tomova dovča. Sbalili jsme se zpátky do kufrů, kufry jsme nechali v Tanabe v horském centru, koupili jsme se krásný lahve na vodu, chytli jsme bus a s první tmou jsme se s batohama  na zádech začali škrábat vzhůru. Týden v divočině byl před námi.

O cestě víry ale zase příště.