Nara je kouzelné místo. Snad vůbec nejpohádkovější místo, které jsem kdy navštívila. Možná se mi o ní zdálo ve snu. Ale nikdy bych nevěřila že se neuvěřitelné stane realitou.
Nara je nejen první hlavní město Japonska s krásným centrem prodchnutým historií. Nara je město jelenů. Jsou vnímáni jako posvátní a přesto jsou nadosah. Potkáte je totiž v Naře v parku a v jeho okolí všude.
Nešlo jinak. Naru jsem si zkrátka zamilovala.
Pamatuju si na první moment kdy jsme jeleny ve městě viděli. Jeli jsme autobusem k parku a najednou mezi auty a chodci, vedle obchodů a na přechodech. Zkrátka uplně normálně ve městě, tu jelen, tu laň. Mlsně hledící na zmrzlinu, zvědavě sledující ruch města, okusující záhonky a to všechno jakobynic, ve svém vlastním každodenním kolečku.
To, že si jelenů nikdo nevšímal bylo snad ještě víc neskutečné, než samotný fakt jejich klidné přítomnosti ve městě. Nojono. Pro místňáky jsou jeleni na ulici běžnou součástí života a turisti si po pár hodinách taky zvykly, nebo minimálně přestali jančit nad každým kopýtkem a růžkem, nad očima jako studánky. Z okna autobusu, vnímající tu neobyčejnou obyčejnost jelenů, to pro mě byl bizární pohled jak z knížky.
Když jsme vystoupili, jeleni byly rázem všude kolem nás. Kousek opodál totiž jedna stará paní prodávala jelení sušenky a tak zvířata čekala na svojí příležitost. Neodolali jsme a koupili si balíček kulatých krekrů. V tu ránu jsme byli obklopení a každý se dožadoval svého dílu. Trkali a strkali do nás torzama parohů, které jim z bezpečnostních důvodů na podivné zvrácené slavnosti každoročně odřezávají.
Prý aby mohli lidé a jeleni společně spokojeně sdílet prostor. No, je pravda, že měli-li by zmínění jeleni místo tvrdé lebky ještě parohy, asi by nás hned ze startu pěkně zmrzačili.
Rozdali jsme co jsme měli a šli jsme dál, ke klidnějšímu stádu, které se páslo na louce s mláďaty která si roztomile hlídala maminku. Laně se nechali hladit a tak jsme si užívali jelení přítomnosti všemy smysly.
A do parku jsme šli i další den.
a další den..
A během toho nádherného prodlouženého týdne ještě mnohokrát. Byly to nezapomenutelné dny. Procházeli jsme se lesem, po lidských pěšinách, ale i lesem divokým. Tudy, kudy normálně lidi nechodí. Les nás vnímal. Jeleni signalizovali naší přítomnost, pískali a schovávaliy se v keřích. A sem tam jsme viděli jak před námi utíkají. Byl to zapovězený les. Obývaný kouzelnými bytostmi. Ano, tušíte správně. Neodolali jsme.
V lese bylo mnoho svatyní a chrámů. Mezi kamennými pilíři se toulaly laně a s odstupem nás sledovaly. Japonci se jim klaněly a ony se jim klaněly zpátky.
Ke konci naší návštěvy jsme se koneěně šli podívat na chrám Todaji. V jeho útrobách je slavná socha Buddhy (největší bronzová socha Buddhy na světě).
Před vchodem do chrámu jsem se smála na jednoho paná. Krmil laň odřezkama mrkve a žaludama a než jí kousek dal, laň se pokaždé třikrát poklonila. Zavolal mě k sobě a učil mě svojí ochočovací techniku. Byla to velká sranda. Na rozloučenou mi dal ještě malinké origami.
Ve městě jsem se v turistickém centru naučila také jedno origami skládat. Nejlepší infocentrum co jsem kdy navštívila! Posbírali jsme tam spoustu informací a naše druhé putování se začalo rýsovat.
Ochutnali jsme rýžové koláčky plněné sladkými fazolemi a konečně jsme podlehli kouzlu téhle specificky japonské delikatesy vyráběné v rámci dramatického představení.
Jeli jsme se podívat na podivuhodné hrobky, říká se jim kofuny a jsou to zelené ostrovy ve tvaru klíčové dírky, obklopené jezerem. Jsou podobně tujuplné jako pyramidy a chtěla jsem cítit energii takového místa. Kofuny mě ve finále zas tak neoslovili. Prostě voda a pak stromy. A nikdo tam nesmí.
Zato, Heijo - královský palác co byl hned vedle nich, byl parádní. Obrovská prázdná plocha, kde se dřív pořádaly ceremonie. Užívali jsme si širokou rozlehlost areálu, výhled do dálky, stromy a lány asijské trávy. Vždycky jsem jí viděla z vlaku někde vedle rýžových políček a moc jsem si přála na naší cestě potkat louku plnou těhle krásek. A přání se mi splnilo.
Když začalo zapadat slunce, najednou se vedle nás rozehrály dudy.
No a kdykoliv se nám chtělo, tak..
...byly poblíž jeleni. Malovala jsem si jejich křivky, svěřovala se jim sama se sebou a učila se z jejich způsobu života, z jejich způsobu lásky.
Viděla jsem divoké prase běžet po setmění lesem.
Volavku balancovat na elektrických drátech.
vyráběla jsem vůbec spousty přírodou inspirovaných skřipců a sponek
Snědla jsem psychadelickou brokolici.
A padající listí překonalo barevnou škálu mých akvarelových pastelek. Bylo tady zkrátka zdobnější než jinde.
¨
Plavat na Azorech v oceánu s delfínama a půl roku na to v tichosti ležet ve spadaném listí vedle králů lesů. Splněné sny se v mých vzpomínkách lesknou jako jiskřící životodárná vděčnost. Díky díky díky :)!
a pro ty kdo se proklikali as sem, kouzlo na rozloučenou. Přiště vám napíšu o moři, ptačích letcích a o stromu co jsme se spolu zkamarádili
No comments:
Post a Comment