Osaka

Do obchodů šel nový iPhone. Tom si přál telefon a hodinky k němu a tak jsme jeli do Osaky - moderního města plného mrakodrapů. Kde jinde než tam, by ho měli mít?

Osaka a Kyoto jsou blízcí sousedé. Cesta mezi nimi byla ale přesto docela vyčerpávající. 

Přesedali jsme na rychlejší vlak. Ten byl ale plný lidí a tak jsme balancovali s báglama na zádech ve stísněném prostoru a trénovali jsme klidnou mysl. Teda hlavně já, pro mě jsou ty přesuny vždycky trošku na hraně, stresujou mě.

Ve městě jsem zpanikařila na přechodu a tak mě Tom odvedl do restaurace, usadil mě, kolem mě poskládal bagáž a odebral se na lov techniky sám. Ocenila jsem to. Užila si veganský obídek a pak karamelový kafíčko a než jsem si stihla vytáhnout deník, byl Tom zpátky.

Na telefon je v centru dvoudenní fronta. Peče na to. Za tolik času mu ten ultramoderní výstřelek co pozná svýho majitele podle obličeje pro tentokrát nestojí.

S veškerenstvem svého majetku se vlečeme na naše airbnb, jsme unavení. Tolik úsilí a výsledek nijaký.

Místo ke bydlíme nás přes veškerá neočekávání úplně uhrane. Pod okny se leskne řeka a máme výhled na samurajský hrad. V noci je dokonce osvícený a tak Tom pracuje a když se mu zachce podívá se ven a inspirace ho unáší do dálav minulosti.

Já první den prospím.

Tentokrát mě ten přesun zmohl víc než je obvyklé.

Další den se jdeme podívat na hrad a užíváme si podzim v parku. Na oběd jdeme do veganské restaurace kterou Tom našel v aplikaci foursquare a pochutnáme si na božím curry. Touláme se velkoměstem až nás město samo dovede do svého středu. Před námi je Dotonbori. 

Blikající neony a dvaceti proudá dálnice lidí všech nálad a vzezření. Pohlcuje mě šum, mumraj. Oči přeskakujou a lákadla výkladních skříní se perou o mojí pozornost. Kolem se vlní hlavy a dav nás unáší do hlubin nákupní čtvrti.

Užívám si tu šílenost, ale celou dobu mi z toho běhá mráz po zádech. Jsem v epicentru konzumu a jeho pravidla tu nejdou popřít. 

Občas se to stane, že nás na cestách některá spektra realit současného světa doběhnou, a nebo jako dnes, že my sami jim vyjdeme vstříct. Desetipatrové obchoďáky a tolik zboží až nerozeznám kde jeden obal končí a kde začíná druhá zbytnost která se mě snaží chytit a přesědčit že bez ní nemůžu žít. Já jako součást masy na lovu za fascinacemi. 

Podivný strašidelný mix dojmů.

Další den si vyhradíme na piknik v parku. Nakoupíme plný batohy krabičkovýho jídla a míříme mezi stromy, hledat ten nejbarevnější. 

Včera tichá zona okolí samurajského hradu je dnes ale místem dějiště zvláštního průvodu. Několik hodin. Snad celý den, parkem projíždí zástupy vyřezávaných dřevěných kočárů tažených dětmi, s tanečníky na střeše a hudebníky bušícími na kovové bubínky uvnitř. Plni úžasu sledujeme tu velkolepou událost pořádanou z pro nás neznámého důvodu. Alegorické vozy nás míjejí, děti skandují. 

Nakonec v parku strávíme celý den. Tom fotí ptáčky ve větvích stromů se skupinou ornitologů s dalekohledy a zoomovacími fotoaparáty a já si prohlížím účastníky průvodu.

Když slunce zhasne, rozsvítí se na vozech lampiony a ozářený hrad v pozadí dodává výjevu magneticky magickou náladu.

Ačkoliv jsme měli v plánu se Osakou jenom mihnout, nakonec o dva dny prodlužujeme naší návštěvu. Je to tak lepší po všech stránkách. Nehoníme se jak šílenci, nejsme otroky kufrů  a stihneme vše co jsme stihnout chtěli.

Sama se vydávám na výpravu na okraj města za sochou slunce. Láká mě, ale pro Toma je příliš daleko. V pět už je rád zpátky ve své pohyblivé kanceláři a to by dneska byla honička. 

Je to pro mě premiéra. Sama v japonském metru. Sama na cestě v jiném světě. Když jsme s Tomem pořád spolu, cítím se v bezpečí. Ale je to on, kdo má většinou všechno pod palcem. Na telefonu sleduje mapu, hledá přestupy a restaurace a aniž bych si to plně uvědomovala, jsem vlastně na jeho schopnostech dost závislá. Dnešek je pro mě velkým dnem. Všechno je jinak. Musím se sama zorientovat, sama o sebe se postarat. 

Samota mi ale rozšiřuje obzory. Jinak se dívám kolem sebe. Poslouchám svoje vlastní tempo a v rámci té neustálé vzájemnosti si užívám jeden den sama se sebou. Doprava za sochou Slunce trvá asi hodinu. Dlouho.

Stojí to ale za to. Slunečná věž je symbolem světové výstavy Expo, která se zde v sedmdesátých letech konala a je součástí velikého vzpomínkového parku. Slunce má tři tváře, reprezentující přítomnost, minulost a budoucnost.

Toulala jsem se podzimem, fotila se v jeho barvách, užívala jsem si detaily a zákruty a výhledy. A když začaly z amplionů cinkat že se park brzo zamyká, ještě mi půlka areálu chyběla k projití. Nu co, nedá se stihnout všechno. V malém ani ve velkém měřítku. Sešla jsem ze stezky v korunách stromů, seběhla zahradou fialových květinek cosmos a s červánkama jsem už stála na mostě. 

Na mostech se mává, ale ani nevím jestli jsem tehdá projíždějícím cizincům mávala na jejich daleké neznámé poutě za štěstím.

Ve stoyenovém obchůdku jsem si nakoupila propriety na vyrábění a jela jsem za Tomem.

Ten měl dnešek taky krásný. V parku fotil ptáčky s ornitology ze včerejška. 

Našel nejlepší curry restauraci (Curry House CoCo), která má díkybohu pobočky po celém Japonsku a tak jsme mohli na jejich speciální smažené lilky a nejlíp dochucenou omáčku ještě několikrát spolu zajít. 

Den bez telefonu, sám pro sebe a poklady se mu ukázaly.

Zastávka Osaka byla krátká. Ale delší než jsme si původně mysleli. Nabrali jsme nové síly a zažili jsme spoustu speciálního.

Kufty odtud jsme ale balili o poznání klidněji než sem. Byla před náma totiž planeta Nara. Město jelenů. První hlavní město Japonska s historií vepsanou pod kůží. 

Nara. Už z dálky nás klidnila.