Náš soused krokodýl

Tak jo

Dlouho jsem teď žila jen tak.

Bez parafrázování prožitků.

Kdo chceš , naskoč na třepotavá křídla, do představ o jiném světě.

Jsme tu týden a pryč z čech už 14 dní. To číslo je neuvěřitelně bizárdní,směšně malé. Čas mi zase přijde jako bez pravidel

Nebo se toho zkrátka stalo tak moc že se intenzita toku času zhustila? A nebo jsme v jiný dimenzi?

No tam jsme určitě.
V tropický zahradě se zvláštnolistejma kytkama. S pestrobarevnýma ptáčkama, co vypadají jako nazdobení na oslavu krásy. Sem tam se na obloze zalesknou jako diamanty než zase s pokřikem zmizí do větví.

Hlavně chocholaté modrobílé straky a zelenkavý okatí papoušci. Těch je tu plno. Pelikáni asi uletěli před větrem, chybí mi jejich střemhlavé šipky z výšky dolů do hlubin. Byli jako akrobatičtí letci, králové večerní oblohy

Krokodýl je náš nejbližší soused. Bydlí v řece hned pod cestou. Pár dní jsme ho přes poledne vyhlíželi. Už jsem si skoro myslela že je neexistující legendou. Ale v pátek před obědem šel Tom zátoku zkontrolovat a uviděl ho, giganta. Na písku na druhém břehu se vyhříval v největším žáru dne. Nehybnej pohodář s otevřenou tlamou.

Přes čočku dalekohledu jsem se dostala na krok k němu.

A další den připlul rovnou k nám. Nehnutě ve vodě vyčkával. Fascinující dinosaurus.

na krok od krokodýla

Nadchla mě detailní mozaika jeho šupin a jejich bronzovozlatej lesk.  Vypadal jako kamenná socha, tvor z jiné doby.

Nicole se kterou v domě bydlíme říkala že má v řece milenku a že už měli i děti. Její kamarád totiž jednoho dne ráno našel ve svojí kuchyni na zemi krokodýlí mládě. Roztomile strašidelný. Taky říkala že krokodýli neumí lézt po schodech. K nám domů se teda snad nedostanou.

Zato jsme měli v pátek v pokoji tarantuli. Usazenou v rohu, chlupatou, velikou černou pavoučnici. Naštěstí na verandě probíhala párty k setkání Nicoliných přátel a tak jeden kluk, rybář, ulovil tarantuli smetákem do kýble a odnesl jí temných lovišť noci.

Další den jsem po rybářově vzoru vymetala jiného pavouka z pavučiny naší moskytiéry.

Občas jsou v dálce slyšet vřeštani. A někdy, během procházek po okolí, na ně narazíme, jak se houpou ve větvích.

Taky veverka nás přišla pozdravit, hop skok a byla pryč.

Na naší pláži jsou malý vlny a tak se dá podél pobřeží dobře plavat. Poslední dny ale hodně fouká a voda se kvůli tomu ochladila. Spousta mořských živočichů tu náhlou změnu teplot nezvládá a příboj vyhazuje jejich mrvá těla na břeh.

Včera byla pláž plná úhořů. Měli zvláštní obličeje a puntíkatý hadovitý tělo. Takhle podivnou rybu jsem nikdy neviděla. A najednou jich byly desítky mrtvých v písku. Večeře pro supi, kroužící ve výšce, čekající až bude pláž jejich. Na vedlejší pláži jsme viděli velikánskýho vyplavenýho rejnoka i černožlutýho jedovatýho hada.

Ale v písku se schovávají i poklady, duhové kamínky, sopkama slepené barvy, jeden krásnější než druhej.

Rostou tu mohutné královské stromy s širokými klenbami korun. Některé kvetou a jejich zářivé květy vyjídají papoušci. Taky mangrovy, kterým jsem byla poprvé v životě na dotek blízko a studovala jsem jejich dvoumetrové kořeny. Senzitivní špičky směřující dolů, do zěmě. Jsou to zvláštní stromy, vypadají jako kdyby chodily.

Místní lidi se dívají přímo do očí. Né na drahej foťák kolem krku, né do výstřihu. Smějí se a zdraví, když po prašný silnici jezdí na koních v povozu z klacků do města prodávat melouny.

Obchod tu nemáme, jen dvakrát týdně přijede náklaďák s ovocem a zeleninou. Už z dálky víme že banány jedou. Megafonem hlásí s čím vším dneska přijíždějí. Je to sranda. Nicol se smála že je to jako nějaká propaganda.

Žiivot je tu takovej životnější

obnaženej

bez povrchní slupky

městskýho ruchu a spěchu a chtění

která zaměstnává a mění priority ve směru zvrácenosti systému.

Tady

je původno na dosah

je tu ještě vidět krása

nebe který je vždycky blízko.

Do oceánu, přímo proti nám večer zapadá sluníčko. Celá hladina, až do nedohledna, je pak leskle kovová. Čím víc je na obloze mraků, tím je západ velkolepější.

Obdivuji malovaný nebe ve všech jeho proměnách.

A ve chvíli, kdy se mraky červenají a horizont je rozfázovaný v barevných linkách, opovrhuji galeriemi. Tenhle pomíjivý obraz bych nevyměnila za vstupenku na Moneta ani Kupku.

Protože jak řekl můj nejoblíbenější učitel. “Krása totiž zaniká, v tom je její úděl. A zase se rodí. Naštěstí ”

Nakolik zmíněné malíře ctím, tak vím že příroda je nejlepší umělkyně. Za to, že můžeme žít v bezprostřední blízkosti přírodní galerie nádhery a zvířecích zázraků jsem Tomovi neskonale vděčná.

Akorát mi díky tomu mnohem důrazněji dochází palčivé důsledky lidské civilizace. Když jedeme na týdení nákup do města kolem obrovské skládky. Když si hraju v písku a místo mušlí vyhrabávám víčka...

Bolí to.

Ještě než země znovu oběhne kolem svého středu, vstáváme. Obloha už bledne a bílí a za našimi zády v záři slunce hoří koruny stromů.

Toulky přírodou vedou vždycky k tajemstvím. K růžovejm kamenům, k čarodějnejm skalám, k půlce duhy.

A ikdyž třeba zrovna né mezi růžovými skalami ale v houpacích sítích, nebo na barových židlích na naší terase, celý dny jsme venku. Bydlení nám to umožniuje. Mezi čtyřmi stěnami akorát spíme. V domě ve kterém jsme, na konci silnice s výhledem na moře, je nádherná dřevěná terasa. Vaříme a stromy se nám dívají pod pokličky. Je tu velikej barovej pult a spousta různýho posezení. Klidně by tu mohla být exkluzivní plážová čajovna s výhledem na krokodýla.

žije tu s náma ještě pejsek a kočička. Pejsek je velikej ochranář, když se setmí na každýho štěká a jdeme-li ven, nesmí zůstat pozadu. Takhle se mnou šel na výlet hledat kamínky a když jsem jela do města běžel tak třetinu cesty za autem. Bylo to dojemný. A kočička, ta je svá. Někdy se přijde pohladit, jindy přijde zlobit. Jak už to tak všechny kočky na světě mají.