Výprava za stromovým velikánem.
Když jsme se vymotali z onsenové vesničky, kde horká pára stoupá od kanálů a korýtek před každou restaurací, byli jsme na kraji lesa. Mlha studila v nose a listí tancovalo na větvích i po cestě dolů k zemi. Podle ukazatelů co mluvili jenom japonsky a chytrýho telefonu co nás umí najít i na konci světa, jeli tam signál, jsme sladili směr cesty a točitou pěšinkou jsme stoupali vzhůru. Kolena po tom týdnu v zápřahu trochu protestovala, ale po pár krocích jsme nohy přemluvili aby šli s náma. Tisíciletej strom si přece neodpustíme.
Až na to, že to byla cesta vzhůru, byla to moc pěkná pěšinka, zdobená spadanýma lístkama který jsem si cestou mimoděk sbírala. Po pár zatáčkách jsme už mezi stromy tušili kmen širší než tři normální stromy dohromady a já si začala připadat jako bych vstupovala do katedrály. Strom měl širokou energetickou auru a bylo to teda něco k němu pomalu přicházet a pak pod ním stát a vnímat jeho prastarost.
Do všech stran vybíhaly větve, takže působil dojmem že jde o několik srostlých kmenů. Kolem sebe měl úctihodný prostor do kterého se mu nikdo jiný netlačil.
Hlavou se mi táhly myšlenky co všechno už za ta léta zažil. Bytost z úplně jiného světa. Ve svém vlastním čase. Čím vším si lidská rasa za tisíc let prošla zatímco tenhle strom poklidně rostl do výšky, mohutněl do šířky. Zatímco nebe se měnilo on na místě stál. Kolik bouřek a vánic a prudkých větrů. Kolik vyhrahlých letních dnů přestál a přežil. Povídala bych si s ním celý den, měl toho hodně co naučit, ale s Tomem jsme měli na plánu ještě návštěvu vodopádu o kousek dál. Z barevnýho listí jsem mu poskládala pozdrav od maldších stromů v úbočí. A pak jsem se rozloučila a odnesla si s sebou ten nekonečnej pocit úcty a údivu. Až se jednou zastavíme a zklidníme, budu se mít ve vzpomínkách kam vracet.
Šli jsme lesem dál a dál až jsme čím dál víc intenzivněji a hlasitěji slyšely šum padající vodní tříště. A pak byl před náma. Hypnotizující, nádhernej vodopád. Takovej co u něj určitě bydlí lesní elfové a víly. Křištálová voda spěchala mezi kameny dolů do údolí a mě fascinovalo zaměřit se na určitý úsek vodo pádu a ten sledovat dost dlouho aby když se zničehonic podívám na jiné místo v lese, tak aby se tam přenesla ta rozvlněnost na kterou si oči zvykly.
Hlavou se mi táhly myšlenky co všechno už za ta léta zažil. Bytost z úplně jiného světa. Ve svém vlastním čase. Čím vším si lidská rasa za tisíc let prošla zatímco tenhle strom poklidně rostl do výšky, mohutněl do šířky. Zatímco nebe se měnilo on na místě stál. Kolik bouřek a vánic a prudkých větrů. Kolik vyhrahlých letních dnů přestál a přežil. Povídala bych si s ním celý den, měl toho hodně co naučit, ale s Tomem jsme měli na plánu ještě návštěvu vodopádu o kousek dál. Z barevnýho listí jsem mu poskládala pozdrav od maldších stromů v úbočí. A pak jsem se rozloučila a odnesla si s sebou ten nekonečnej pocit úcty a údivu. Až se jednou zastavíme a zklidníme, budu se mít ve vzpomínkách kam vracet.
Šli jsme lesem dál a dál až jsme čím dál víc intenzivněji a hlasitěji slyšely šum padající vodní tříště. A pak byl před náma. Hypnotizující, nádhernej vodopád. Takovej co u něj určitě bydlí lesní elfové a víly. Křištálová voda spěchala mezi kameny dolů do údolí a mě fascinovalo zaměřit se na určitý úsek vodo pádu a ten sledovat dost dlouho aby když se zničehonic podívám na jiné místo v lese, tak aby se tam přenesla ta rozvlněnost na kterou si oči zvykly.
Zpátky ve městě jsme hledali kam půjdeme na oběd a nakonec jsme skončili s instatníma nudlema.
Na pokoji jsem se dlouho dívala z okna, měli jsme výhled na kopec pokrytej stromama co se tradičně předháněly v barvách, do toho mlha co se převalovala tam a zpátky...
Na večeři jsme měli nejvíc dobrý curry v nádherný kavárně. Obsluhovali tam krásný lidi a celý to tam bylo takový prodchnutý láskou. A na výrobu kávy měli speciální zařízení. Vypadalo to jako dílek z kouzelnický laboratoře. Jmenuje se to Siphon. Takovou asi kavárnu bysme jednou chtěli.
Další den jsme jeli lanovkou do pěkný výšky. Cesta vzhůru byla nádherná. Čím výš jsme ale byli tím míň toho bylo vidět. Až jsme se ocitli v úplný mlze.
Paradox no. Alespoň jsme se utvrdili v tom že snadno dostupný zážitky za mnoho nemusí stát. Když jsme si to vyšlápli nahoru po svých, dostali jsme jiný výhledy. Zaslouženě
Tady jsme akorát mžourali do mlhy, ušklíbali se a nechápali jak nám může ten drzoun vrcholovej fotograf nabízet že nás za peníz s tou mizérií vyfotí. V suvenýrshopu jsme snědli všechny ochutnávky sušenek co byly k dispozici a jeli jsme zase dolů. V mezistanici jsme poslouchali klavírovej ambient a já jsem si s místňákama máčela nohy v lázni k tomu určené.
Dole pod horou jsme v infocentru nabrali letáky a jeli jsme busem zpátky do Hyraiu. A tak končil den, kdy za spoustu peněz skoro nic nemáš. Nojo, poučili jsme se. Dali jsme si druhý kolo curry a šli jsme se válet do peřin. Nabírat síly na další den. Nikam se nám moc nechtělo. Hyraiu byl parádní zapadákov. Takovej konec světa kde je všechno co máme rádi na dosah. Nedalo se tam ale bydlet nikde rozumně, kde by sedalo vařit a tak pokud jsme nechtěli jíst curry každej den, potřebovali jsme se posunout dál.
Zítra nás čekal přejezd na další místo určení.
Ale o Kanazawě a prý nejkrásnější zahradě Japonska. Podle mnohých obsáhne všech šest prvků dokonalosti - a to je panečku něco. O samurajské čtvrti, kde jsme bydleli vedle tepající historie. O trhu se vším možným kde jsme se ztráceli a chodili do kolečka a o muzeu plném smyslových klamů. O tom všem zase příště.
Pá
Na večeři jsme měli nejvíc dobrý curry v nádherný kavárně. Obsluhovali tam krásný lidi a celý to tam bylo takový prodchnutý láskou. A na výrobu kávy měli speciální zařízení. Vypadalo to jako dílek z kouzelnický laboratoře. Jmenuje se to Siphon. Takovou asi kavárnu bysme jednou chtěli.
Další den jsme jeli lanovkou do pěkný výšky. Cesta vzhůru byla nádherná. Čím výš jsme ale byli tím míň toho bylo vidět. Až jsme se ocitli v úplný mlze.
Paradox no. Alespoň jsme se utvrdili v tom že snadno dostupný zážitky za mnoho nemusí stát. Když jsme si to vyšlápli nahoru po svých, dostali jsme jiný výhledy. Zaslouženě
Tady jsme akorát mžourali do mlhy, ušklíbali se a nechápali jak nám může ten drzoun vrcholovej fotograf nabízet že nás za peníz s tou mizérií vyfotí. V suvenýrshopu jsme snědli všechny ochutnávky sušenek co byly k dispozici a jeli jsme zase dolů. V mezistanici jsme poslouchali klavírovej ambient a já jsem si s místňákama máčela nohy v lázni k tomu určené.
Dole pod horou jsme v infocentru nabrali letáky a jeli jsme busem zpátky do Hyraiu. A tak končil den, kdy za spoustu peněz skoro nic nemáš. Nojo, poučili jsme se. Dali jsme si druhý kolo curry a šli jsme se válet do peřin. Nabírat síly na další den. Nikam se nám moc nechtělo. Hyraiu byl parádní zapadákov. Takovej konec světa kde je všechno co máme rádi na dosah. Nedalo se tam ale bydlet nikde rozumně, kde by sedalo vařit a tak pokud jsme nechtěli jíst curry každej den, potřebovali jsme se posunout dál.
Zítra nás čekal přejezd na další místo určení.
Ale o Kanazawě a prý nejkrásnější zahradě Japonska. Podle mnohých obsáhne všech šest prvků dokonalosti - a to je panečku něco. O samurajské čtvrti, kde jsme bydleli vedle tepající historie. O trhu se vším možným kde jsme se ztráceli a chodili do kolečka a o muzeu plném smyslových klamů. O tom všem zase příště.
No comments:
Post a Comment