Kanazawa. Samurajské městečko s dokonalou zahradou

Cesta z Hirayu do Kanazowy byla komplikovanější.  S dvěma přestupy. V prvním městečku jsme měli dvě hodiny do odjezdu dalšího busu a tak jsme čekali až otevřou restaurace a budeme si moct dát oběd. Nakonec jsme dobře pořídili. Dostali jsme azyl ještě před otvíračkou v týhle místňácký parádičce. Nepřetržitě nám dolévali čaj a dali jsme si moc dobrou tempuru a nudlovou polívku.

Na terminálu jsem v čekárně ochutnala houbovej čaj. Houbová polívka spíš. Ale proti gustu...

Cestou dál jsme měli pětiminutou zastávku ve skanzenové vesničce Shiragawago. Smáli jsme se, že nakonec se podíváme i sem. V průvodci je to totiž vyzvyhované místo z této oblasti. Pět minut nám klidně i stačilo. Byla to spíš atrakce pro turisty než místo s přidanou historickou hodnotou. Vyfotili jsme si tradiční dům a běželi jsme zpátky na bus.

V dalším městě jsme akorát přešli od autobusovýho na vlakový nádraží. Tam jsem si koupila na trhu zmrzlinu ze zvláštního výtečnýho jablkahrušky, zatímco Tom stál ve frontě na lístky aby mu pak řekli že u týhle kasy naše lístky neprodávaj. 

Ve vlaku jsme s našema kuframa byly trochu bagříci, ale nějak se to zvládlo. A seděli jsme jako VIP s výhledem rovnou na ubíhající koleje a pana strojvedoucího.

No a další stanice už byla na týden cílová Kanazawa.

Kanazawa - to byl takovej týden odpočinku. Potřebovali jsme se zastavit a tak jsme byli většinou celý dopoledne doma a po obědě jsme šli do Starbucksu na lepší internet, aby mohl Tom v pohodě pracovat. Já jsem byla v kavárně týhle značky snad poprvé a tak jsem ochutnávala až jsem znala všechny možný typy Frapuccina a Matcha latté a když jsme sehnali dobrý místa na sezení prohlížela jsem si lidi u okolních stolů. 

Studenti se chodili učit a vyšnořený holky odpočívaly mezi nákupy a zamilovaný na sebe hleděli a nebo civěli do telefonů. Studovala jsem křivky obličejů a ve výrazech tváře hledala nápovědu jací ti neznámí asi jsou. Bylo to milý být venku ve světě ale zároveň si hovět v ledabylým pohodlí.

Kenroku-en, zahrada dokonalosti nás vlastně ani tolik nezaujala. Jako krásná asi byla, proti tomu nic. Ale jak byla slavná tak byla taky přelidněná a tak jsme tam nakonec šli jenom jednou, dali jsme si černou sezamovou zmrzlinu - výtečná záležitost a šli jsme zase dál.

Zato naše bydlení bylo v nádherné lokalitě. Hned za zatáčkou začínala čtvrt s  historickými samurajskými domečky. Večer když jsme se vraceli tmou domů, byli zamotané uličky liduprázdné a éterem dýchala nálada někdejší doby. Tak tudy jednou chodili samurajové, říkali jsme si a za chůze jsme snili o dobách dřívějších. Kolem domů byly japonské zahrady plné kouzel a některé byly volně přístupné. Obdivovala jsem důmyslnost zahraníků, stromy sestříhané do požadovaných tvarů a záhonky vytvářejcí dojem odlehlých zákoutí. 

Uličky lemovaly poloskryté obchůdky s keramikou. V jedné takové vymazlené prodejně jsme našli neskutečně krásnou čajovou soupravu v barvách a tonech vesmírné galaxie. Ale byla moc drahá na to abysme riskovali jestli přežije další dva měsíce v kufru. A tak pijeme kávu a čaj nastřídačku z dřevěnýho hrnečku který si Tom koupil hned po příletu v Tokyu.

A taky jinačí zajímavá místa jsme náhodou potkali. 

Třeba tuhle červenou cestu vedoucí ke krásnému stromu lemovanou destičkama. Na každé bylo vepsané přání.

Nebo tuhle zahradu okolo svatyně. Po jezírku se dalo suchou nohou přejít a sem tam z mechu vyrůstaly vesmírné objekty.

Taky jsem byla nakupovat. Neodolala jsem slevám a tak mám nový bronzovoměděný šaty ve střihu co mi nejvíc sluší a kalhoty s výšivkama růží. Pro týden v Kanazawě to nějak bylo moje velký téma, odlávat pokušení. Podlehnout je ale snažší než odolávat. Prohlížela jsem si sama sebe v tý změti myšlenek a tendencí s tématem materálna jako stěžejního bodu otáčení. Zvláštně si dovedu protiřečit.

Tom se zase vzhlížel v oddělení pro kávové fajnšmekry a vymýšlel co všechno jednou bude mít.

Tomovi se nechtělo a tak jsem šla o víkendu sama do muzea umění 21.století. Bylo to docela zábavný místo který mi svým uspořádáním dost připomínalo pražskou výstavu Pokoje kam jsem vždycky ráda šla. 

Každej pokoj měl jinej styl. Někde byl design, jinde byly pestrobarevný lampy ze stropu i od podlahy, vyrobený z odpadu vyplavenýho mořem. Svíralo se z toho srdce a oči se nemohly vynadívat. Od toho stejnýho umělce pak běžel venku před pokojem krátkej film o původu těch plastů. A hned naproti byla ještě výstava kamenů. Ale takovejch! Jeden skvost vedle druhýho. A pak ještě psaní o tom že ta největší krása je v přírodě. A my si myslíváme že na něco důmyslnějšího příjdeme. Není zajímavější hledat zpátky tam? Inspirativní pán. Jmenoval se Jurgen Lehl.

Taky tam byly k vidění dva parádní optický klamy. Jedno byla regulérní černá díra která pohlcovala všechno kolem a litovala jsem kustoda co tam celý den musel stát a hlídat že nikdo neleze dovnitř a nejde moc blízko aby ho to černočerný rozpínavý nic nevcuclo. Chápu že racionálně šlo asi o černej ovál namalovanej na správně zkosený stěně, ale oči to mátlo, břicho svíralo a fantazii fascinovalo. 

Druhej klam byl bazén ve kterým se dalo chodit po dně i když to zeshora i zespoda vypadalo že jako normální bazén plnej vody. Voda tam byla ale krytá sklem a jenom nahoře na hladině a kdovíjakým kouzlem rozvlněná že to působilo tak jak působilo. 

Ještě se mi líbila dřevěná svatyně která interagovala se svými návštěvníky a když člověk přišel až nejblíž k oltáři tak se tam rozevlály papírové origami, skládanky pověšené ze stropu. V tu chvíli si měl člověk podle návodu u vchodu něco přát. To bylo docela kouzelné.

Když jsem vyšla z muzea tak jsem sledovala srandovní interaktivní hry promítané na betonovou zeď. Třeba jste si mohli ve dvojici svými stíny pinkat s míčem a nebo se nechat vyfotit a nechat svůj obličej poletovat zakletý v bublině s dalšími plovoucími obličeji. Bylo to správně japonsky ujetý a když jsem se vyblbla, vyplnila jsem dotazník co mi místní kluci překládali do angličtiny. Vyšlo najevo že je o projekt středoškoláků! To jsem docela koukala čeho jsou tu děcka schopní.

Než jsem šla do muzea, procházela jsem se v přilehlém parku po stáncích co tam na den vyrostly. Šlo o nějaký etno fest a přes silnice byl festival jídla a saké. 

Zkoušela jsem si kaligrafii a byl to docela zážitek. Sedět ve svých pětadvaceti letech a obřích rozměrech mezi dětma co nohama ani nedosáhnou na zem, ale kaligrafickej štetec drží úchopem mistrů a lehce, jemně, ladně, rychle jako blesk malujou na papír symboly pro hvězdu a květinu a měsíc na obloze a álej stromů... Moc mi to vedle nich nešlo, ale když jsem se pak menším štětcem z boku podepisovala klasickou latinkou co jí od mala znám, pochválila mi jedna s přístojících maminek jak jsem hezky ztvárnila písmeno Á. No vida, povzbudilo mě to a zkoušela jsem čmárat dál. Děti na mě zírali s neskrývaným úžasem jak někdo tak velkej může neumět něco co oni znají od plínek. Zjistilo se že holčička vedle mě se jmenuje Ana san takže vlastně stejně jako já a její maminka z toho měla velikou radost. 

Pan vedoucí mě asi balil. odnesla jsem si totiž leták na kaligrafické kurzy které už všechny proběhly, zato pan učitel vytrvale ukazoval na svůj email, asi abych věděla jak se s ním zkontaktovat kdybych potřebovala poradit jak správně vést ruku.

Na podiu vystupovaly soubory, reprezentující různé umění s kořeny napříč zeměkoulí. Japonci v afrických duhových kostýmech s péry ve vlasech, bubnující a tančícicí ohňové tance vypadaly správně bizardně.   

Tom našel nejlepší veganskou restauraci s výbornýma burgrama. Ztráceli jsme se na tržišti plným mořských vyplavenin a některý kousky co byly na prodej vypadali celkem strašidelně. Třeba obrovský krabi, chudáci, málo masa to má, že je radši nenechaj na pokoji. U jednoho stánku jsem koutkem oka zahlídla prvotřídní horor - obrovský oko, snad né velrybí. 

Měli tam ale i zeleninu, tak jsme si prohlíželi všemožné cizokrajné druhy. Místo čerstvým kokosů tu prodávají pomeranče s napíchnutým brčkem. Nedali jsme si, stálo to nesmysleně moc.

Našli jsme ale obchod, který na svou malou plochu nabízel překvapivě mnoho jídel co máme rádi, ale v Japonsku kdovíproč nejde sehnat. Třeba cizrna v plechovce. Jásali jsme a odešli jsme s přeplněnýma batohama evropských lahůdek. 

Ke konci týdne nám přišlo od airbnb upozornění na tajfun který bude mít cestu přes Japonsko. Docela mě to vyděsilo a pořád jsme sledovali jaká je situace. Ale reálně se v části Japonska kde jsme byli my, naštěstí nic nedělo. Večer víc foukalo, po cestě domů se vichrem zníčil deštník co jsem měla půjčenej. Horskej vítr minulý týden měl ale sílu mnohem větší. 

Ani jsme se nenadáli a balili jsme kufry, čekala nás cesta do Kyota.

Když jsme ale přijeli na nádraží čekala tam na nás informace, že do Kyota se ten den nedostaneme.  Tajfun! Museli bysme jet nejdřív do Tokia a to by se nevyplatilo ani časově, ani finančně a tak jsme trochu zaraženě koukali, dali si na nádraží oběd. Moc dobrou, ikdyž trochu moc mastnou tempuru - obalovanou smaženenou zeleninu v těstíčku. A přemýšleli co dál. V Kyotu jsme měli ode dneška zaplacená bydlení, ale nedalo se nic dělat.

Na bookingu jsme našli hotel co se zdál být blízko, ikdyž nakonec nebyl a jeli jsme taxíkem zase zpátky do centra. 

Na recepci jsme si stáli za svým že jsme si vybrali hotel se snídaní v ceně a tak po chvíli ne/ano přestřelky holka za pultem ustoupila a dala nám poukázky na ranní bufet. Hotel to byl snobáckej. Vysoký stropy a našnořený pracovníci a konferenčí místnosti s kytkama ve vázách a krásná kavárna s fíkovým dortem hned u vstupu.

Měli jsme kuřáckej pokoj s načichlejma zděma ve kterým se nedalo větrat, ale báječně velký postele a vanu jako v lázních. 

Další den jsme si užili tu snídani sto chodů - snídala jsem hranolky a brokolici a dýni a miso polívku a croasanty s třema druhama marmelády (mrkvová a jablečná se zázvorem mi utkvěly v paměti). Pili jsme čerstvý štávy dosytosti a vůbec to byl spíš oběd než snídaně. 

Vlaky už jezdili. Čekali jsme na ten náš s dostatečným časovým odstupem že jsme mohli sledovat jak se nový a nový příchozí řadí do front, zvláštně vedených rovnoběžně s kolejemi - a přitom si vzájemně nepřekážíc a pak už se jelo vstříct Mekkce japonské historie a kultůry.

O Kyotu ale zase příště :).