Po dlouhé době (a na dlouhou dobu naposledy) jsme vydechli a zpomalili. A stálo to za to! Cusco je nádherné město, jedno z nejkrásnějších co znám.
Je toho mnoho co bychom o něm mohli vyprávět. Jednou vám vylíčím dojmy z Inti Raimi - týdenních slavností letního slunovratu. Výlety které jsme v okolí Cusca a v Sacred Valley podnikly také vydají na samostatnou kapitolu. Dneska vás ale zvu na jiný výlet - do světa vzpomínek. V archivu jsem našla jedno zapadlé cusqueňo povídání, myšlenky z poslední dní kdy jsme ještě byli na místě.
Bylo to těžké Cusco opouštět. Zabydleli jsem se tam tak, jako nikde jinde. Ale odjet jsme potřebovali. V posledním týdnu mi omrzl malíček z ledové vody ve které jsem myla nádobí. Tom zase chronicky kašlal, ani 3 těžké deky a jedna peřina nezvrátily dopad studených horských nocí v nevytápěném domě. Taky hrozilo že mě brzo udusí úlovky z blešáků. Bylo to nezvratné, potřebovali jsme se pohnout z místa, ale přesto...
Budou mi chybět procházky po zapomenutých ruinách v horách. Sedala jsem si zády opřená o mlčenlivé kameny a představovala si jak asi ti fascinující dávní lidé vnímali přírodu, jak moc se jejich životy lišily od těch našich.
kde nikdo není
vysoko, daleko
mít mraky na dosah a necítit závratě
nechat vítr odvát napětí
cítit trávu růst a ptáky volat údolím
květiny kvést v posvátné geometrii
věčnost v jedné chvíli
Ráda jsem se toulala po starých stezkách. Vždycky se přede mnou objevily nové odbočky. Včera jsem zabloudila rovnou do pohádky! Našla jsem nádherný malý vodopád a potkala mě tam skupina skřítků.
Poslouchala jsem zrovna jak řeka spěchá do údolí, když tu se v těch liduprázdných horách zjevili lesní elfové. Přivítali jsme se překvapeně, ale zároven úplně přirozeně, jako bychom se dávno znali. Hráli jsme spolu na bubínky a zpívali dávné melodie. Bylo to tak spontánní, zvláštní a přitom samozřejmé setkání.
Chvíli jsme pak šli všichni spolu a u odbočky na InkillTambo jsme se vydali opačnými směry. Oni stoupali vzhůru k Chrámu Měsíce a já jsem pokračovala dál údolím.
Ještě jsme na sebe dlouho volali a vesele si mávali až už jsme byli od sebe tak daleko že vítr rozfoukal naše pozdravy a všechno se to náhle zdálo jako sen.
Večer jsem je ale potkala ještě jednou, u ruin Kusilluchayoq. Seděli jsme okolo kolového měsíčního kamene u kterého se scházel ženský kruh a Lomo vyprávěl o indiánských rituálech. Chodila jsem tudy mockrát ale teprve včera jsem zjistila že ten zvláštní kámen uprostřed je svatyní Srdce Země, lidé tam dodnes nosí květiny. Pod Srdcem Země je jeskyně která symbolizuje svět mrtvých a nahoře je volné prostranství, svět Bohů.
Večer jsem je ale potkala ještě jednou, u ruin Kusilluchayoq. Seděli jsme okolo kolového měsíčního kamene u kterého se scházel ženský kruh a Lomo vyprávěl o indiánských rituálech. Chodila jsem tudy mockrát ale teprve včera jsem zjistila že ten zvláštní kámen uprostřed je svatyní Srdce Země, lidé tam dodnes nosí květiny. Pod Srdcem Země je jeskyně která symbolizuje svět mrtvých a nahoře je volné prostranství, svět Bohů.
...podobných památek je v troskách Incké říše spousta. Lomo vysvětloval že stejně jako má na sobě člověk miliony energetických bodů tak stejně tak je energetickými body protkaná celá země. A lidé všech kultur odpradávna taková místa vnímali a společně tam uctívali Matku Zemi...
Byl to krásný, neobyčejný večer plný nových souvislostí.
Budou mi chybět pro Cusco tak typické prudké uličky, tisíce schodů co vedou do nebe, výhledy které se člověku naskytnou, jenom když do těch výšin stoupá. Každá procházka městem je kvůli nadmořské výšce náročná, ale pokaždé stojí za to.
Po cestě vzhůru jsem potkávala maminky s miminky uvázanými v šátku, babičky s nůší plnou horských bylinek. Nebo mladé Peruánky oblečené do tradičních krojů, s nazdobenou lamou nebo jehnátkem na provázku, toulají se ulicemi a vybírají drobné za fotku.
A to jak slunce v poledne zachvacuje krajinu do bílého jasu! Možná proto byl Inti (Bůh Slunce) tím nejdůležitějším z inckých bohů..
Nikdy se mi neomrzí pohled z naší kuchyně. Mraky na hory malují stínové obrazce, proměnují se..
mraky pomalu, líně a přesto tak záhy
mění své formace k nepoznání
blízké slunce hřeje
....je to město se silnou energií /dobrou i špatnou/ jelikož historie tu byla obojaká (říkal jasnozřivej Mauricio který prodával špěrky s minerály). Dřív než jsme spolu stačili vyměnit věnec z růží za kámen odjel za svou intuicí do Asie). Ještě ale stihnul podívat se mi do očí a vyčíst z nich o mě věci které jsem sama nedokázala pojmenovat.
Zvykla jsem si tu. Našla jsem si svoje zákoutí a zkratky. Pomalu jsem si začínala tvořit kamarády.
Na trhu San Blas jsem vždycky zamířila k Veronice. Její zelenina je totiž uplně nejlepší, svítí!
Veronika denodenně trénovala moje španělské závity nezastavitelným tokem příběhů. Plánovaly jsme spolu výpravu na Choquequirao, posvátné sídlo Inků, sesterské k Machu Piccu. Když se blížil odjezd, dokonce mě navštívila u nás doma a donesla mi dárek - prémiovou macu na kterou jsem u ní na trhu pořád pokukovala.
Našli jsme si oblíbené restaurace (spíš teda pivnice - Nuevo Mundo je top). Než jsme objevili kvalitu okusili jsme taky tu snad vůbec nejhnusnější pizzu na světě a v jedný hospodě jsme nastydli dřív než jsme stihli dopít jedno pivo. Po pár přešlapech jsme ale objevili delikátní klenoty. Koho zajímají konkrétní jména tak tady jsou:
Nejlepší pizzerie ve městě je Carpe Diem.
Na palačinku jedině do jedné zapadlé palačinkárny co jí ted na google nemužu najít, ale je v uličce Quera
Churros maj úžasný v pekárně Dona-Dony. Cestou na San Pedro market ideální svačinka za jeden sol. Smaží je tam o sto šest a pořád mají čerstvý.
Latelier Cafe concept je roztomilá kavárnička s krásným výhledem na střechy San Blas.
Nejlepší rajčatovou polívku mají ve vaganským ráji - Prasada veggie food
Další veganská restaurace kde maj ty nejmňamoznější meníčka - Green Point.
A kdo chce dobrej a ultra levnej oběd - zkuste jídlo na trhu. Na San Blas maj báječnej falafel a stánek tam má taky Govinda. Na trhu San Pedro je snad sto prodejců a vydatnej oběd si tam dáte za 5 solů (30 kč)
Blešáky miluju a ten v Cuzcu je jeden z vůbec nejkouzelnějších co znám. Jestli se ještě někdy v Cuscu ocitnu, Baratillo bude jedno z prvních míst kam se vrátím.
Když nás v neděli přepadla náhlá potřeba přírody, věděli jsme jak se rychle dostat do hor. Za půl hodiny a za dva soly jsme byli v horách. Collectivem ve směru na Pisaq jsme popojeli k ruinám Puka Pukara a pak jsme si celý den užívali tichou společnost srandovních lam a dredatých oslíků.
Objevili jsme tajnou rozhlednu hned nad naším domem.
na vyhlídce
město jako mraveniště
měřím lidem kroky
když se zmenšují v dálce
Postupně jsme zkoušeli víc a víc místních dobrot. Třeba až v polovině našeho cusqueňo dobrodružsví jsem si dala ovocnej džus na trhu. Předtim mi to přišlo jako pouhé lákadlo na turisty. Ale teď na to nedám dopustit. Zkouším různé dokonalé kombinace (současný favorit je pomeranče+mango+jahody). Jsou to ty nejlepší a nejlevnější štávy ever!
A pomalu jsem se vyznala ve všech druzích brambor.
Moje oblíbená část dne byla v Cuscu ta před obědem. Hlavně teda ty dny kdy jsem vyrážela pro zeleninu na trh. Bavilo mě si tam prohlížet dámy v tradičním oblečení. Nosí ho rády a čím jsou starší, tím spíš. Hlavní je mít dlouhé černé copy, dole u zadku svázané, na hlavě rovný klobouk a širokou sukni pod kolena. Takhle sedí na zemi a prodávají kousek ze svojí zahrádky.
Vždycky jsem se někde zastavila na kus řeči, ikdyž někdy to byl spíš mimický rozhovor poskládaný z úsměvů. Některé totiž ani nemluví španělsky, ale jenom kečuánsky. Často se smály jak jsem vysoká. Oni jsou mi většinou tak po pupík. Možná jsem jim přišla jako cizokrajná obryně.
Bavilo mě splývat s okolím, stát se součástí pulzujícího města, proudit s davem Peruánců a dívat se jim do očí. Prohlížět si jejich indiánské nosy.
Vydávala jsem se opatrně dál a dál od centra a turistických atrakcí. Za trhem San Pedro začíná ten pravý šrumec. Jedna stařenka tam prodává ty vůbec nejlepší ananasy které jsem tu ochutnala. A všude je tam živo, křik a ucpaná doprava. Ideální čvrt na pozorování okolí.
Moje oblíbená zašívárna v téhle části města je jedna zapadlá nálevna kde místní mládež pije lehce zkvašenou chichu (pití z fialové kukřice a guinoi, někdy ještě třeba s příchutí jahod a nebo maracuy, navrch posypáno skořicí). Sedám si tam do rohu a nenápadně pozoruju smějící se holčičí hlouček, kluky co se dívaj na fotbal.
Další moje oblíbená věc poslední doby je koupit si na ulici sáček s popkornem. To je záruka kvalitního večera. Toulám se, ujídám tu slanou dobrotu a přijdu si jako v kině. Nakukuju do obchůdků, kadeřnictví, restaurací a zatímco okolo mě lidi spěchají svým životem, ve mně se roztáčejí spletité nitky příběhů. Vždycky je to príma film.
Přítomnej čas se mísí s minulým. Každodennost přechází v konečnost. Čas ted tiká nahlas.
Běžím na San Blas za Veronicou, pro muňu do čaje. Ještě jednou chci obejít náměstí Plaze de Armas.
A tentokrát už mi bude běžet hlavou že je to naposledy. Ikdyž, kdoví - třeba se sem jednou vrátím. Stálo by to za to.
No comments:
Post a Comment