Stěhování. Z pláže pod sopky. Ometepe část první

14 dní na samotě na pláži jménem Marsela už je za náma. Na druhou půlku měsíce jsme přejeli na mystickej ostrov Ometepe. Ometepe je ostrov ve tvaru nekonečna. Tvoří ho dvě sopky uprostřed velikánskýho jezera. Jezero Nicaragua je jediné jezero na světě ve kterém žijí žraloci. Sladkovodní žraloci.

Mytologie tohoto místa je hluboká. žilo tu několik kmenů a nechali za sebou rozsáhlé obrazové dědictví bez vysvětlení. Na mnoha místech jsou tu petroglyfy - v kamenech vytesané obrazce. Taky na ostrově existuje několik kamenných soch prapodivných bohů, kupříkladu okřídlený had.

Cesta sem byla náročná a unavená. Nebylo to daleko. Ale čekalo nás pět přestupů. Ještěže nám to alespoň všude navazovalo až jsme nakonec neměli prodlevu ani na to se najíst. 

Na západ slunce už jsme se byli podívat na novém místě. Byl to západ vskutku impozantní. Se sopkou co by mohla být sestrou japonské krásky Fuji. Conception jí je svým dokonalým konickým tvarem podobná. Akorát místo sněhové pokrývky má letní čepici z mraků.

Cestovat na Ometepe jsme začali v pátek v deset ráno. Překvapilo mě to. Vařila jsem oběd do krabičky a pomaličku balila. V klidu, s tím, že mám spoustu času dát všechno dokupy. Myslela jsem že jedeme až okolo 12. Podevátý ráno za mnou ale Tom přišel s tím, že za 40 minut startujeme. Nějak jsme spolu odjezd řádně neprobrali a každej jsme si myslel svý. Vystresovalo mě to, ale jinak to udělat nešlo. Ve dvanáct žádnej shuttle do města nejel. A tak jsme zapojili všechny ruce a organizační schopnosti a balili jsme hlava nehlava. škody z odjezdové zběsilosti  jsou díkybohu celkem minimální . Do kufru se mi vylila omáčka Lizano (oujé všechno hnědý). A za druhé, ve zmatku jsme někde zakutáleli vysokou misku na mixování (škodaškodička).

Tom má pátky v práci poloviční a jelikož soutěží se slepicema jestli začnou dřív kokrhat kohouti a nebo bude on programovat (je to vyrovnanej souboj), v deset ráno už měl po práci Nemusí si tedy brát v práci kvůlistěhování volno a to se vyplatí. 
Ještě než se slunce rozpálilo, už jsme s batohama na zádech táhli kufry kamenitou prašnou cestou, směrem k odbočce na Playa Maderas, kde jsme věděli že zastavuje shuttle do městečka San Juan del Sur.

Přívěs už byl skoro plný, seděla jsem hned na kraji a nad výmolama jsem lámala rukama a doufala že se mi z toho cukání nesplaší kufr a neskutálí se na silnici. 

V San Juan jsme jen přešli cestu a nastoupili jsme do žlutýho americkýho školního autobusu které Nicaragua levně nakoupila a které tu už léta štastně slouží dál. Nevěděli jsme kde je přesně zastávka, ale věděli jsme že jedeme do Rivas a přesně to měl na sobě autobus napsaný. Nakládáme kufry zezadu, my nastupujeme zepředu (což byla zásadní chyba, měli jsme kvůli tomu kufry daleko od sebe a Toma pak zbytečně strašilo co se s nima děje) a jedém. 

Ze začátku jsme si dopřávali luxus dětských trojsedaček ve dvou. Postupně ale bylo víc a víc tlačenek a za pár zastávek už jsme si i my hráli na sardinky a mačkali se na půl zadku. Jízda chickenbusem (tak tomu tady říkají jelikož často cestují kromě lidí taky kuřata) byla ale docela sranda. V autobuse bylo rušno, lidi se mezi sebou bavili a smáli se. Nastoupil nějakej pán co cosi vyprávěl a chtěl po nás drobný bankovky. A tak vůbec, středoamerikáno ve svým středu. I přes zpocenej zadek to byla krása.

Na terminále v RIvas nás obsypala hlada taxikářů a chtěla nás lapit pod svá křídla a odvézt do přístavu. My jsme ale byli obdaření vygooglenejma informacema (https://goo.gl/TPoFW8) a navíc tyhle tlaky nesnášíme a tak jsme zprvu hledali kde asi ten autobus zatoulanej staví. Mělo to být někde kousek od terminálu, ale motali jsme se sem a tam a když vedle nás podruhý zastavil taxík s dvěma Kanaďankama s tím když se cesta rozpočítá, vyjde to na každýho na 30 cordob (asi dvacet korun v přepočtu) nastoupili jsme a byli jsme rádi že se zase o kus přiblížíme svýmu cíli. 

Přijeli jsme právě včas, za dvacet minut nám jel přívoz a tak jsme akorát koupili lístky na loď i na sdílenej shuttle po ostrově (to je docela fajn typ- vyjde to levnějš než taxi na místě a po připlutí si vás hnedka posbíraj) 

Loď už byla narvaná, tak jsme seděli každej zvlášť. Udolaný cestovním stresem, hladem a tak vůbec, jsme spolu chvíli nemluvili. 

Plavba to byla krásná. Obzvlášt když se zpravoboku objevily vulkány. Vlny šplouchaly skoro jako bysme byli na moři a vítr cuchal vlasy. Tak moc, až z toho Toma ofouklo a bolí ho teď ucho.

V autě pak hrála srandovně děsná španělská hudba
https://www.youtube.com/watch?v=_P7S2lKif-A

Za jízdy konečně jíme a fičíme vstříct novému domů.

V autě jsme zůstali jako poslední. Odbočujeme. Prašná cesta, jakjinak. S výmolama a plná kamení.  

Bydlení jsme si našli na airbnb u místních lidí. Pod vulkánem Maderas, kousek od Méridy.  Vedle jedné z mnoha plátanos plantáží stavíme a už nás vítá Teresa, paní domu. Od první chvíle si přijdeme jako doma. 

Takhle krásně to tu vypadá. https://goo.gl/ZJWhc3 (Papaki House Private Room).

Kdo jsi ještě airbnb nezkusil a chtěl bys ve svojí cílové destinaci bydlet jako doma, tak přes registraci skrz tenhle odkaz www.airbnb.cz/c/annam17857 dostaneš slevu 35 dolarů na svojí první rezrvaci. 

Sotva si hodíme kufry do pokoje, z houpací sítě se vykutálí Holanďan Harry a Daniel, usměvavej Teresyn syn nás bere na jeden z nejnádhernějších západů slunce. Stihli jsme ho právě včas.