Tokyo! Všechny korálky co jsme stihli na šnůrku zážitků posbírat.

Shinjuku

Tokyo je síla.
Všude je tolik lidí a ruchu a světel a všechno, od obchůdků, přes restaurace až po modní kreace jednotlivců. Všechno je to tak moc jiný. Obchody jsou obrovský. Gigantický! Třeba sedmipatrovej obchoďák jenom s elektronikou není pro Japonce žádnej problém. Nebo stejně vysokej sexshop. Nebo obchod s anime postavičkama a cosplay věcma. A taky obchody plný podivnejch laskomin a všeho je vždycky na jednom místě tolik. Jak šetří místem, tak jím šetří i v regálech a tak občas oči ani nestíhaj vnímat kde jedna věc končí a začíná druhá.

Akihabara

Asakusa

Restaurace který jsme navštívili byly všechny do jedný zážitek. V každý byla specifická nálada a jinačí druh objednávání. Od tabletu co má každej zákazník před sebou a kde si nakliká jaký sushi chce a ono mu pak přijede přímo před nos, přes sushi restauraci kde vám před očima jezdí talířky naložené roztodivnýma plodama moře. (a jenom my si musíme objednat avokádové maki na přání, jinak bysme se vedle těch tuňáků a makrel a kdovíčeho, něčeho bezmasýho nedočkali).

Taky jsme byli na nejvíc nejlepší veganskej rámen v zapadlý putice kam se vešlo max 8 lidí a musela jsem volat číšníka když jsem šla ze záchoda, kde jsem panikařila že tam teče voda proudem  a nemá v úmyslů přestat téct. Jasně že přestala hned co se rozpačitě podíval co, že mu to chci na tom záchodě ukázat. 

Nebo jsme třeba další den narazili na celý patro v obchoďáku vyhrazený jenom na stánky se sladkejma dobrotama a podivnejma rybíma delikatesama.

Nakoupili jsme si krabičky se zelenejma trávama a neidentifikovatelnou zeleninou. Sushi rolky se švestkama a podivnou tofu ale né tofu hmotou. A pak jsme to všechno jedli v parku s výhledem na stromy. A pak taky restaurace kde nerozumí anglicky a až třetí číšník pochopí. Udon vývařovna kde jsme jedli vedle japonskejch dětí co si asi ze školy odskočili na oběd...

Strávníci kolem nás mě vůbec zatím dost bavili, jak srkali polívku a dobrovolně si objednávali neskutečně pálivý tofu na čínskej způsob ze kterýho jsem se celá rozehřála a přišla si jak v jednou ohni. Omylem. A oni dobrovolně.

A všude na ulících, v metru,  krásný upravený holky. Ani vlásek není kde být nemá a boty na neskutečnejch podpatcích a chundelatý pantoflíčky a krajkovaný ponožtičky a střihy jak kdyby se producírovaly někde po molu a né po obyčejné ulici. A útlý pasy a štíhlý lýtka a sukně tak jinak dlouhý než se u nás nosívá. Taková ta divná dýlka těsně pod kolena, nebo do půlky lýtek jim divná vůbec nepřijde a ještě jim sluší. A jak se nosí a tváří se uplně vyrovnaně.  A občas s deštníčkem/slunečníčkem jako panenky vypadají tak přirozeně.

¨

A kluci jsou tu taky pěkný a i starší lidi maj pořád styl.  Akorát v metru lidi často usnou a jsou jak hadrový panáci. A dětičky jako z katalogu. Akorát teda v tom popruhu ve kterym je maj rodiče na sobě zepředu zavěšený dost zakláněj hlavu a to se u nás pořád říká jak se má hlídat aby děti nedělali a tady každý mini dítě počítá mraky. Tak nevím.

A město je to rozlehlý, všude je to daleko. Je to teda jasný hned jak se člověk pár hodin motá jeho uličkama. Ale když jsme se na to moře domů co nikde nekončí dívali z výšky pětačtyřicátýho patra tokyjské radnice...vzalo mi to dech. Z mrakodrapu se dívat na další mrakodrapy. A vůbec prostě mrakodrapy! To je člověk rázem jako mraveneček pod tou tíhou betonu.

Tokyo city hall observatory

Tokyo city hall

A jak taková rozlehlost vypadá v měřítku běžného dne? Mám pocit že se mi vždycky chce tak čůrat až na to jakoby zapomenu a pak se to vyřeší až po dvou hodinách a moc nepijem vodu protože nás vždycky něco vytrhne a zapomenem na svý potřeby a hlad mám taky vždycky uplně fyzickej, než konečně jíme. Ale mezitím se kolem nás pořád něco děje, bzučí život. Mraveniště pulzuje a funguje a nejlepší je to na přechodech který jsou ve všech možnejch směrech, i uhlopříčně když je třeba. A lidi čekaj a pak vykročí a šinou si to každej za svým cílem a narazí do někoho jenom výjmečně. Hlavně ten pověstnej snad desetisměrovej přechod na Shybuja,  ten je.

Shybuja

Denně tam projde prý přes dva miliony lidí! Dívali jsme se na něj zvrchu a přišlo mi to až neskutečný. Ještě s těma deštníkama.

A pak vedle toho neonovýho blikajícího šílenství stojí vznešený klidný chrámy a veliký tichý stromy. A cvrdlikají ptáci a bzučí brouci až jsem si poprví říkala jestli to není nějaká iluze z přehrávače. Takovej to byl po tom městským ruchu šok! (a nebyla to zas tak scifi představa - na naší stanici metra pořád z reproduktoru štěbetají ptáčci jako někde u fontánky). Ale v tom parku u chrámu to bylo opravdický a nad hlavama nám lítali velikánský havrani a občas z lamp viseli obrovský pruhovaný pavouci. Prostě prales. Hned, úplně vedle tý největší velkoměstský džungle.

Meiji Jingu

Meiji Jingu

A zenová zahrádka kde jsme byli dneska mě uplně uchvátila. Trávník jako peřina a upravený stromečky a lavičky v nádhernejch zákoutích a rybník s kaprama a nad rybníkem můstky. Pohádka. Fakt. A park je to velikej že jsme ho ani nestihli celej projít a už jsme se museli vracet aby Tom stihnul začátek pracovní doby.    

Shinjuku Gyoen National Garden

I v muzeu jsme byli. Celou neděli totiž pršelo a tak jsme šli do národního muzea na tradiční japonský umění. Začalo to sochama Buddhy a pokračovala sbírkou katan. Na jednu vystavenou se dokonce musela stát fronta. Ale stáli v ní jenom Japonci. Asi jenom oni věděli v čem je její speciální kouzlo. Mě se nejvíc líbila místnost plná kaligrafie. Ztrácela jsem se mezi řádky. Ale doslova.

Jemný tahy a elegantní zákruty a jeden psal tenounce a druhej zase pořádný gesta rozmáchlejch výraznejch znaků. Ztrácela jsem se v představách co to asi muselo být za nádherný zprávy a dopisy a básně. A paravány malovaný a vějíře přenádherný a vyšívaný kimona.

Tokyo National Muzeum

 A porcelán. No neskutečná krása běžných věcí. Taky jsme v muzejním obchůdku nakoupili nějaký umělecký pohledový reprodukce. Tak kdo by si přál, dejte mi adresu. Já vím, že někteří z vás mi jí budete psát po několikátý, ale já si to vždycky opíšu snad jenom na ten dopis a už zase nevím kam komu psát.

Hodně mě uhranula Harajuku čtvrť. To bylo jak nějaká snová realita. Né vážně, o tomhle místě se mi několikrát zdálo. A co tam vlastně je k vidění?

harakuju

Tak třeba - obchody jenom s ponožkama. Ale nádhernejma! krajkovejma, kytičkovanejma, vyšívanejma, průsvitnejma, puntíkatejma, s bambulkama, s roztomilejma obrázkama, s mašličkama. A hned několik takovejch ponožkovejch rájů vedle sebe. A jeden kde měli všechno punčochový zboží s motivama z Alenky v říši divů. Obzvlášt ty z edice Srdcový královny mě bavily. A obchod roztodivnejch kostýmů jak z klipů od Lady Gaga a pozor. Lady Gaga tam vážně několikrát v přestrojení byla na lovu. A sekáče, takový ty true vintage.

A lolití obchůdky s šatičkama a lokýnkama a kraječkama a pak gotic lolita punkový verze roztomilejch oblečků. A trička s vesmírnejma kočkama a stánky s palačinkama a pořád dál a dál až to jednou skončilo a sen se mi zhmotnil do jedněch okrovejch šatů - ta barva je přesně moje barva a Japonky jí taky milujou a hojně jí nosí. Jo a taky jeden set ponožtiček jsem si odnesla.
No a vedle toho spousta stánků s palačinkama a zmrzlinama a cukrátkama všeho druhu.

Pak jsme šli ještě do jednoho giga sekáče, kterej byl jako z toho klipu od Lindsey Stirling  a tam hnedka u vchodu ochytili Toma dva cool Japonci a začli s ním zaujatě něco potichu řešit.

Říkala jsem si že možná nabízej drogy, to se nám občas stává. Když se s nima začal taky bavit, napadlo mě že jsou to třeba jeho kolegové z práce, že je možná zná. (InVision je remote firma takže by to bylo klidně možný) a byla jsem ráda že mám aspoň čas se toulat mezi věšákama s různodivnejma věcma. Pak mě Tom našel a řek, že ho zastavili jestli nechce fotit pro časopis. No síla! Fotili si ho a chtěli míry a ptali se ho jestli v pátek může. Nakonec se diskuze nerozvinula, a na zítra už máme bydlení jinde než v Tokyu. Ale přišlo mi to mega hustý, taková situace.

No a co ještě... U těch chrámů se dějou zvláštní věci. Rituály. Lidi si stoupají před dýmající spousty vykuřovacích vonných tyčinek a mávají na sebe ten kouř. Nebo se polívají, nejdřív jedna ruka, pak druhá. Kupují si mini saténové obálky s věštbama. Třeba jedna speciální je pro to aby člověk udělal příjmací zkoušku. Hodně duchovní, no. Pak házej peníz mezi trubky u hlavního vchodu do chrámu a několikrát tleskají a klaní se. Na dřevěné destičky píšou přání a věší je pod strom k tomu určený.
Chrámy jsou to nádherný. Dřevěný a vznešený. Zatím jsme byli ve dvou. V jednom šintoistickým a v druhým buddhistickým. 

Senso-ji

Senso-ji

Taky jsem si dneska utrhla granátový jablko ze stromu co jich byl plnej. Padaj na zem a nikdo je nesbírá. Tak už nám jedno dozrává v kuchyni..

Koupili jsme si speciální japonský čaje a soupravu na provádění matcha čajovýho obřadu. Akorát jsem si dneska četla v průvodci, že takovej čajovej obřad není jen tak. Tak uvidíme na jakou úroven zenu se tady po třech měsících dostaneme.

Už máme v sobě jednu degustační láhev saké. Poradila nám jedna Japonka, která obdivovala naše modrý oči. Na první košt nic moc, ale teď už na saké nedáme dopustit.
Taky jsme sháněli simkartu s internetem a redukci do japonské elektřiny, abysme si mohli vůbec něco nabít. A dny utíkaly až doběhli až sem. Teď když dokončuju včera začatý článek, už je tokyjská metropole spíš jako sen. Jsme v údolí pod posvátnou horou Fudži. Dneska byla teda schovaná v mlze mraků, ale předpověd počasí na další dny je jasná obloha, tak snad budeme mít štěstí a uvidíme ten jejich národní poklad na vlastní oči.