Tokyo! Cesta přes Čínu a tradiční bydlení

tradá. zítra opouštíme Tokyo a jedeme do hor. Dneska - jak jinak než na poslední chvíli - jsme vybírali kam přesně se vydáme a z toho mála co na airbnb zbylo jsme selektovali, zmatkovali a nevěděli, až jsme vybrali nejlevnější možnost. Sdílenej pokoj kousek od jezera, v úpatí posvátné hory Fudži. Těšíme se do přírody. Doufáme že náladová krásná sopka bude mít fajn náladu a ukáže se zpoza mraků. A jsme zvědavý. Za těch pár dní mě Tokyo stihlo nesčetněkrát ohromit a to je jenom střípek z japonský kultury a rozlehlosti. Tenhle bigcitylife už nám pomalu stačí. Je čas na klidnější a hlubší stránky země vycházejícího slunce. 

Ale zpátky na začátek.

Cesta byla rozlámaná a dlouhá. 

Nad Mongolskem. Napadal mě úvod knihy a pak mi to nedalo a pustila jsem si Vypsanou Fixu. 

Přemýšlím o tom jak to bude božsky absurdní poslouchat jí pak v ulicích Tokya. Tom si čte v průvodci a plánuje. Jdu si pustit Lost in Translation. Ještě je třeba sníst 4 jablka. Do Číny se nesmí nic vnášet. Nemáme ani jeden yen. Jsme zvědavý na ty bankomaty na letišti. Snad tam nějakej bude. Už jsme dost daleko. Evropa už ani není na obrazovce zobrazující naší trasu napříč zeměkoulí vidět. Mňam jablko, tak zatím. Jo a zapsat si jednu větu každý den. A když mám vedle sebe blok, jde snáz zaznamenávat sny. A ten úvod byl o tom jak se potácim někde mezi hedonismem a nihilismem. 

Do Číny jsme přiletěli když v Čechách byla asi jedna ráno. Takovej správnej čas na to si někde v klidu lehnout, natáhnout ztuhlý tělo a nabrat nový síly. Jenže v Šanghaji zrovna začínal novej den a před náma bylo místo pohodlný postýlky, nepohodlnejch šest hodin čekání na let do Tokya.

 Na kontrole pasů a letenek mě nepustil automat protože jsem měla na letence přehozený jméno s příjmením. Už v Praze nás na to upozorňovala paní co nám vydávala letenky. Systémová chyba co nám může přinést komplikace, jenom abysme prý věděli. Dík. Stoupla jsem si teda do fronty na zřízence kde jsem málem vystála ďůlek. Nebo se mi to tak dlouhý jenom zdálo? Tom na mě  trpělivě čekal za přepážkou a pak jsme šli na véčo/snídani. 

V letadle sice roznášeli jídlo, ale vegetariánská možnost byla jenom na objednávku. A tu nám server přes kterej jsme si cestu plánovali nenabídnul. Kuře ani rybu nejíme a tak jsme dostali akorát housku a máslíčko. Já jsem měla zásobu těch nejvoňavějších jablek co jdou v Praze sehnat od pána na Střížkově.  Myslela jsem si že si jedno český voňavý nechám na nějakou spešl japonskou příležitost. Pak jsem se ale bála že je musim sníst než přistaneme. Do Ameriky se nesmí nic vnášet ani když tam člověk jenom přestupuje. Čína se mi zdála potenciálně podobně vyhrocená. 7 jablek na 9 hodin letu. To je skoro jedno jablko na hodinu letu, nádhera.

Šanghajskejch vzduch byl úplně tropickej. Taková tlaková rána když se člověk vypotácel z tý vzduchový prázdnoty co byla v letadle. Dřív než tu Činani postavili velkoměsto, bývaly tam bažiny a tak ten tropickej dojem možná nebyl tak mimo. Letiště bylo skoro prázdný. Přiletěli jsme totiž nějak těsně po rozednení. Obchody a restaurace ale už měly otevřeno. K jídlu jsme si dali korejskou specialitu, krásně servírovanou barevně ozdobenou rýži v rozpáleným kamenném talíři. Úplně to syčelo, no a to bych nebyla já abych na to nezkusila sáhnout. Samo že jsem se spálila. Koho to napadne podávat jídlo ve vařícím kameni? Zchladilo mě aspoň čínský pívo.

Nevěděli jsme jestli je kohoutková voda pitná a tak jsme chvíli zápolili s podivným automatem na vodu filtrovanou. Byla to docela vychytávka kterou jistě ocení každý kdo by dostal chuť na instatní polívku. Voda z toho zařízení totiž tekla jenom horká. A krabičky s nudlema měli v každým automatu i trafice. Jsou to hlavičky.

Pak jsem usnula natažená na sedačce pro 4 lidi a Tom držel hlídku. Batoh plnej drahejch věcí mu nedovolil zavřít oči. Po dvou hodinách jsem měla budíčka a šli jsme zkoumat ceduli, odkud nám to letí. Zatímco jsem spala, letiště se docela zalidnilo. Ztuhlá a rozespalá a unavená jsem se vlekla za Tomem kolem těch energickejch vyhajanejch davů cestovatelů. Přišlo mi to jako nějakej sen.  

Během letu do Tokya jsme konečně zase oba usnuli. Pak nás budili s jídlem který bylo zase jedině masový. Tak jsme spali dál. A pak se najednou v moři začaly objevovat rozsypané ostrůvky a loďky a pak zničehonic větší nekončící pevnina a to mi bylo jasný že jsme nad Japonskem. Chtěla jsem si pustit písničku od Káti, je taková správně náladová na přistání v Tokyu. Sluchátka nám ale zakázali používat, je to prý letecký předpis a tak musela písnička počkat na lepší příležitost.

Na letišti nás očichával pes. Naštěstí jsme nebyli podezdřelý. Pak jedna, druhá kontrola. Zdálo se jim podivný, že zůstáváme v zemi 85 dní  a ptali se proč? Taky chtěli vidět zpáteční letenku a potom už konečně tradá. Výběr tisíců yenů. Další měna kde se platí ve větších číslech než v jednotkách. Tom pak zkoumal uber a lyft možnosti. Nakonec jsme ale usoudili že máme ještě dostatek sil abysme ušetřili 10x to co by stálo taxi  a že pojedeme radši místní dopravou. Paní na informacích nám dala mapu tokyjskýho metra a pak byla tak hodná že nám ukázala kde je naše cílová stanice. 

Jinak bysme se v tom bludišti barevnejch zašmodrchanejch cestiček zorientovávali snad doteď. Poslala nás k automatu na jízdenky, kde jsme chvíli bloumali a pak nám slavnostně vyjely dva lístky. A jedeme, hurá. 

Dívám se kolem a jsem z toho všeho vedle.
Facinuje mě jak jsou místní lidi zorganitovaní už třeba jen v tom jak se nastupuje a vystupuje z metra.  Žádnej chaos. Na nástupišti stojí ve vyznačenejch přihrádkách kde se otevřou dveře z boku, ze strany ti co nastupují a prostředkem jde vlna těch co vystupují. Můžou jít všichni najednou a nenaráží do sebe!
Všichni jsou tak upravení. Žádný mastný vlasy. Mají krásné oblečení. Sice většinou jednobarevné, tolik chlápků středního věku v bílejch košilích! A holky maj tak zajímavý střihy a všechno to vypadá tak kvalitně a je to tak sladěný a vyprecizovaný. Navíc jakoby tady snad všichni chodili rovně. Občas sice nějaké předsunuté držení hlavy z toho neustálého sledování mobilu. Ale jinak - rovní jako svíčky. V metru žádnej povyk. Solidárnost jim nedovoluje v metru ani volat, aby někoho nerušili.

Ten pocit údivu mě vlastně pořád neopouští. Každý den je tady tak plnej dojmů a vjemů že jsem z toho všeho vedle několikrát za den. Až vlastně z údivu nevycházím.

Ale zpátky k prvnímu dni. Po jednom přestupu a celkově tak půl, možná třičtvrtě hodině jízdy jsme na Nakano-sakuae - naší na týden domácí stanici. Tom zapíná navigaci a táhneme kufry 700 metrů k našemu airbnb. Nejdřív jdeme dlouho po hlavní třídě a pak vedle stánku kaligrafii malujícího pána a automatu na pití zahýbáme a noříme se mezi malými domečky dál a dál obytnou čtvrtí. Přijde mi to jakoby se náhle změnilo město. Z rušné ulice plné aut a semaforů a blikajích reklam, do klidu malinkých barů a na ulici večeřících lidí. Sem tam se někdo mihne za oknem, zvuky, domácí šum televize, hovorů, smíchu,..světýlka, blikající život místních. Na ulici nás zničehonic osloví kdo jinej než? Majitel malinkého bytečku, zařízeného ve stylu ryokanu - typického japonského hotelu který jsme si vybrali na tradiční příjezd do země. Už nás očekával a tak šel naproti jedinou cestou kudy jsme mohli přijít. Divil se že jsme nejeli ze stanice taxíkem. Pomohl mi s kufrem, co byl skoro větší než on a už odemyká. Dává nám klíče a ukazuje jak co funguje. Byteček je to roztomilej, malinkej. Jako pro panenky. Spíme na futonu co je položenej na zemi a dá se případně srolovat. Vzduch voní od podlahy. Ta je v ložnici taky tradiční - tatami. Právě odtud se line trávová slámová vůně, za vychytanou papírovou roletou fouká teplej tokyjskej vzduch, za posuvnýma dveřma odpočívá nízkej čajovej stoleček s malinkejma šálkama a s polštářema na sezení. Na stěnách máme v kuchyni namalovanou gejšu a v ložnici zvláštní mytologickej výjev bojovníka s pochodní na mostě.(Tom protestuje že je to meč a hozená látka).
Chystám se svalit na futon a spát a spát, ale majitel je týpek a říká, jaký máme štěstí, že je kousek od nás festival a že se musíme jít podívat. A to je jasný že jdeme a po pár zatáčkách doprava doleva, jsme zamotaní jako v labyrintu, ale už nás vítají světýlka a hudba a hovor spousty lidí na malinkým prostoru. Náš novej kámoš kupuje poukázky na pití a na jídlo a když zjistí že nejíme maso, ani ryby ani krevety, koupí nám aspoň pívo a kukuřici a nudle kde je prej krevet jenom ždibek. No co už. Jíme a díváme se kolem a povídáme si a kámoš, kterej je vlastně původně z Koreji ale našel si během studií v Austrálii japonskou ženu  nám ukazuje fotky ze svatby, a říká jak byla pekelně drahá. V přepočtu na naše za milion. Fíha. náročné děvče. A ruch pomalu upadá, lidi se rozpouštěj. Přišli jsme na finální půlhodinku. Jdeme zpátky, pak ještě na večeři na rámen do restaurace kousek od domu.

Jíme japonský jídlo v Japonsku! A kolem nás jsou štamgasti, běžní Japonci, který jsou ale všichni jak z nějakýho filmu a všechno je tu jiný. Jídlo se neobjednává u obsluhy, ale v automatu kterej nám dá lísteček a ten se pak dá kuchařům. Všechno běží jako hodinky. Akorát do poslední chvíle nevíme jestli kluci porozuměli slovu vegetarián a nedonesou nám rámen s pečínkou. Pochopili, je to dobrý. První sousto mi nejvíc chutná, pak si ale do polívky přidám česnek a už se mi to zdá divný. Poučení. Najezený a s ovocnou snídaní na ráno, zakoupenou v supermarketu co má ještě v deset otevřeno se potácíme domů. V obchodě teda ještě valnou chvíli dobrovolně mrzneme pod náporem přehnaný klimatizace a prohlížíme ty podivnosti co jich maj plný regály. Celej oddíl jenom pro tofu! A vybíráme matchu a zkoumáme kokyna a řasový speciality.
A jen co si po návratu lehneme, tak spíme a spíme 14 hodin. Až do dvou odpoledne dalšího dne. To nás samozdřejmě rozbilo na další dny kdy jsme večer čilý a nechce se nám zavřít oka a vlastně teprve pořádně aktivizujeme a na bolestivý rána, kdy musim každou kost srovnat vedle druhý a oči mám zalepený ještě během snídaně a vůbec trvá hodinu se vypotácet z domu. Ale i když teda ty dopoledne moc nedáváme, máme dny tak nabitý okolnostma a detailama že to snad ani není možný. Na další povídání si ale ještě počkejte. Přece to nevyzobeme všechno najednou. To by bylo psaní tak dlouhý že by to dokonce stejně přečetla jenom moje máma.