Léto!

Léto spěchá. Jako každý rok.

.

Slunce je dneska krásné, takové už maličko podzimní světlo na všem kolem. Sedím doma a čekám na zoubkovou vílu. Dneska jsem byla na trhání druhé horní osmičky a tak poslouchám hodnou paní zubařku a koneckonců i svoje tělo a odpočívám. Takové zastavení v běhu času a shonu událostí které se jedna překrývají v druhou už tu dlouho nebylo a tak chytám příležitost za pačesy a jdu psát. Psát ať to všechno minulé má jméno a je pěkně seřazeno v knihovně našich vzpomínek. 

Co všechno se během horkých dnů stihlo stát? Bylo to léto jak má být a přece úplně jiné než léta minulá. 

Na několik deníků.

Kulisy vnitřních prožitků byly následující. 

Hned po návratu z Azor jsem se vydala na svoje vysněné malé velké putování do lesa. Čtyři noci jsem spala sama mimo civilizaci . Byl to úžasný proces, kdy jsem se ocitla sama se sebou v relativně dlouhém úseku času. Tak dlouho jsem ještě nikdy sama nebyla. Sledovala jsem myšlenky a větve stromů a v noci jsem se hodně bála a rána jsem si užívala a dávala jsem sama na sebe pozor a byl to intenzivní vzdělávací proces co mě hodil do úplně nové roviny mě samotný. Doporučuju to všem. A sama sobě co nejčastěji. 

Naplnilo mě to hlubokou radostí, že dělám to, co jsem tak dlouho chtěla udělat. Nezaprodanej sen!

Vděčností, za životní podmínky které mám. Za pitnou vodu schovanou ve vodovodním potrubí kdykoliv si vzpomenu, a né jenom když potkám studánku. Za jídlo třikrát denně, získané tak bez obtíží. Za to, že můžu usínat beze strachu. Že strach co mám je vlastně jenom v mojí hlavě, zatímco někde, né tak daleko, se lidi vážně bojí o svý životy, a hrozby tam jsou reálný. 

K tomuhle procitnutí do vděčnosti jsem se probdila jednou nocí. V hlavě mi strašilo hned několik hororových scénářu najednou a měla jsem co dělat abych se do rána nepomátla. Asi jsem se ale holt tak bát potřebovala.

Taky jsem se někde v hlubokých končinách Brd nadechla nezměrnýho klidu, není pro mě větší oázy než nekonečnýho lesa. 

Ta náhlá prázdnota, nenaplňěnost prostoru neutichajícím šumem hlasů a reklam a velkoměstským lidským mumrajem mi na plátno mysli promítala různé zajímavosti. Tak třeba...Přemýšlela jsem nad tím, co z nás je vlastně původně naše? /možná nic/ a nebo alespoň co z nás je to, co jsme si sami za svou součást zvolili? První den jsem si totiž kráčela lesem a místo abych si užívala to , že jsem úplně sama a můžu se klidně celej den válet v mechu a nikdo kdo by někam spěchal tam vedle mě není. ... 

spěchala jsem sama... honila jsem sama sebe a furt mi přišlo že se moc loudám a že takhle nikam nedojdu (přitom to vůbec nebyl můj původní záměr, nachodit nějaký štreky, chtěla jsem být jenom a pouze sama v lese).  Tak přece, kde se vzal, tu se vzal,  nějaký zdroj očekávání ve mě se zapnul a já jsem takhle zvláštně fungovala. Bylo to objevné a poučné na pozorování. 

"život je nepředvídatelnej. to je na něm krásný, přivede ti do cesty lidi co tě nadchnou, ohromí, co si s nima nekonečně rozumíš. nepředvídatelnej..ze dne na den měníš svoje priority kvůli děsivé diagnoze. nehodě, ztrátě.

život je nepředvídatelnej. využij toho. změn to co chceš změnit. 

nemusí zůstávat při starém to co je, jenom ze zákona setrvačnosti. každý den konáme tolik voleb. tolik rozhodnutí. tak jak je možné, že si tak často vybíráme to prověřeně nefunkční??"

    

Návrat do reality byl matoucí. 

poslouchat náhodný lidský rozhovory. (O tom jestli patří do těstovinovýho salátu tuňák a nebo ne) Být najednou zničehonic ve všem tom ruchu města jako cizinec. Auta, telefony, spěch, spěch, spěch.

Tyhle návraty jsou podle mě hodně cenný. Člověk se tak na sebe a na společnost podívá z jinýho úhlu. Vystoupit z komfortu, podívat se za hranice svojí bubliny. To stojí za to.

Bylo to sice jenom pár dní, ale dojmy z týhle cesty mám hodně silný a často se k nim vracím.

Tanec bříz. 

Těch plavých víl. 

Při bouřce, když se vítr zvedá a šum celého lesa, jak si mezi listy šeptá - co se asi bude dít. 

Nebe praská, hřmí, burácí. A pak se zase ztiší. 

Ale vzduch je těžký. Zastavil se čas?

A pak zase nebe jasnějším plamenem se zapálí. Blikne.

Větve se chvějí,

Borůvčí se bojí?

A zvěř, ta ani nedutá. Schovává se v děrách.

Komáři a noční brouci. Hekticky sem a tam.

A jenom dole ve vesnici pejsci kňučí.

Cvrdliká les. Ten zvuk snad nikdy nespí.

A už ptáček volá. Je zažehnáno?

.

Pak byla svatba a párty jak řemen. 

Výlet za Lůcou na Vysočinu a krásná holčičí komfrontace životních příběhů. 

Festival Ambientu v Liběchově. Další událost co by se dala rozdělit na spoustu střípků a dojmů a pocitů, ikdyž to byl jenom jeden víkend. /Kaleidoskop a rekonstrukce piána. Hudba měnící náladu a sdílená samota a blízkost. "Věříš v Boha? Ne, ale myslím si, že kdybych na něj věřil, tak by byl." Vyšívání, bubnování a cestování představivostí. Velikej déšt a stoické moknutí, rozbřesk a elektrické vedení jako katedrála..." 

Setkání a návštěvy.

Oslava narozenin. Pětadvacet let!

Povaleč.

Salkopunk a koma. Zapomenutej langoš. NaNa a chvíle nespoutaného tance. Láska s Tomem. Káťa.Káťa. Káťa. 

Malování jednou čarou.  "Nemaluj to co chceš  vidět. Ale to co vidíš. Je to jenom o tom položit tužku na papír a začít."

Uzavřeli jsme dohodu s vesmírem, že si vzájemně vstříct vyjdem? Poslouchat a nechat se vést. Kopec Jinotaj a výhlídka do nekonečna. Peří na hlavě a bublinky. A lidi si mě fotí. Uprostřed svojí samoty jsem si pak přála aby mě někdo vysvobodil. Aby mě někdo našel. A pak přišla Sára. A potkala jsem Evžénii a tancovaly jsme a všechno bylo smysluplný. Všechno bylo jasný. Tak jak to mělo bejt.

Cesta na vlak a povídání o tom, co bys vlastně chtěla dělat? Pomáhat lidem. Přijde mi, že mi často říkají svoje trápení. A chci hrát, naučit se nebát se být slyšet.

Šumava s mamí a s Veru. Bezpečné místo z hlubin dětství. Krajina a hájenka a Šišák a známé lesy a potůček a Sušice a dobíjení baterek. A tátovo tajný místo ve skalách nad Křemelnou.

Pak na otočku domů. 

V autobuse hořkost z opouštění. Někdy ani nejveselejší písnička ve sluchátkách nepomůže. Ledový slzy, hořko v krku a lítost z opouštění. On to vlastně není smutek, možná je to štěstí. Projev toho všeho uvnitř najednou.  

A přichází vrchol a tak trochu závěr léta. Legendární tábor s Ramusem. Ramus je neziskovka co zajištuje prostor pro setkávání lidí s postižením i bez něj. Dělají spoustu božích akcí během roku od víkendovek po roadtripy, bály a nevím co všechno ještě. Tady si o tom můžete přečíst víc http://www.ramus.je/nejlepsi/ a třeba někdy na nějakou nejlepší akci jet s nima. 

Dát do pár slov něco tak komplexního co se za těch nekonečnejch/nekonečně krátkejch 10 dní odehrálo je pro mě bizárdní představa. Vlastně nevím jestli si na to troufnu. Ale mám odtamtuď pár záznamů, tak třeba přiblíží náladu.

I.

o čem vlastně?

o lidskosti.

opravdovosti

dokonalosti situačního humoru.

unavenosti. vyhrocenosti. úplné neúplnosti. o pravdě co je vždycky šílená

o kráse maličkostí

o síle postižení a o síle postižených

finalizujeme

ač je to k nevíře tak dny plynou i v tomhle tempu zvláštní relativnosti 

dobro a zlo

úmysly a záměry

charaktery

parametry

zvláštní vztahy

hraničnost

jemnost

mimosmyslovost

/láska je to nejdůležitější/

vtipnost. neuvěřitelnost

.

uvolněnost a taky staženost

II.

potřebovat nepotřebné

aby jsme zapomněli co vlastně chceme.

chtít

aby vnější touha umlčela vnitřní hlad

mít

stále málo. nemít nikdy dost.

hromad a hromad zbytečností

a postrádat

sám sebe, opravdovou lásku, čisté přátelství

III.

nepředvídatelnost šílenství. 

uvězněnost v těle. uvězněnost v myšlenkách

přitažlivá skromnost. a úplně jinej svět. možností. reakcí. prožitků. krás. detailů

poslouchat sebe vede k rovnováze.

nechat se vést kompasem uvnitř 

prozradit se

otevřít se

nebát se být sám sebou.

strašidelná moc myšlenek

. .těžké se soustředit. zůstat ve středu v sobě. když kolem bouří chaos. .

IV.

borůvková galaxie.

les se probouzí. 

hlava prázdná. plná dojmů. 

voda šumí. plyne. strom roste. vnímá. světlo sílí. jasne. tábor končí oheń vyhasíná. 

všichni ještě spí. cigareta doutná. 

zakletí myšlenek.

proměny. 

přesuny energií a posuny času. 

času jež je relativní. jasu jež mění svojí intenzitu. rytmu jež se navrací.

zakletí. stagnace.

 jak rád by člověk občas pomohl. ale jak náročné je uchopit sám sebe.

vzdalování se od toho co bylo. jako jediné cesty, jak jít dál?

zvláštní sen se mi zdál. 

ale jeho interpretace je příliš nejasná.

vnitřní svět je to jediné místo kde jsme reálně doma.

sdílená samota. sdílená radost.

paralelní možnost.

březový háj. dubový les. vřes. mechoví. jehličí. ostružiní. stádo pravých hřibů. a kde člověk udělal chybu? a nebo neudělal? a co vlastně tak urputně hledal? až se dostal tam, kde dneska je?

utopie jsou mámivé.

ideály příliš lehké v našich hlavách . myšlenkách. vidinách. 

víme co. nevíme jak.

jenom pocity. někdy tísně. jindy nekonečné radosti. slasti.  

V.

potkáváme se každý den s někým novým v sobě

jak zdánlivé zdá se to co bylo a jak všemožné je to co by mohlo být

Byl to časoprostor kde fungují opravdové hodnoty. Kde se smažou všechna tabu a nánosy normality a očekávání a kde vlak vaší persony sjede z kolejí společenských norem a dostane se do krajiny lidskosti a otevřenosti. Skromnosti. Někam, kde konečně ocení takové malé běžné věci jako jídlo, chvíle klidu, ticho, bezprostřednost, sdílení.  Trénink všímavosti se tam dostal do úplně jiných rozměrů. Taky jsem díky Ramusu potkala spoustu úžasnejch lidí. Inspirativních. Jako by Ramus byl magnet na boží lidi. Masky se tam moc nenosí, není jich třeba. Ono, když jsou vedle vás lidi s postižením, vnímající svět trochu jinak, reagující jenom a pouze podle sebe, zjistíte že není třeba na něco si hrát. Vlastně je to tak, že tihle lidé s bariérama ale vlastně bez bariér mě tam neustále učili. Svojí bezprostředností, svojí bezbraností. Svým otevřeným projevem. Uzavřenosti, roztěkanosti, kruhovitosti prožívání. Prožíváním neustálé přítomnosti

 A celý je to úplnej zázrak vzniknuvší uvnitř systému. 

Ale co si budem povídat, byla to teda taky celkem výživná výprava za hranice sebe sama. Spousta momentů mi bude blikat v hlavě  a čekat na zpracování. Ale za každou takovou chvíli jsem vděčná.  Mám ráda situace, který člověka postaví před zrcadlo jeho samotnýho a najednou co? Prohlídni si sebe a svoje pravdy a postav je do konfrontace s tím co se zrovna odehrává. 

Nádherný mi přišlo hlavně to, že jsem poznala kupu novejch kamarádů a zázračný to, že jsem si přišla jako doma v prostředí kde jsem byla vlastně neznámá. 

Někdy se to ale na mě všechno navalilo a bublal ve mě všechen ten povyk a rámus před kterým se dalo akorát schovat do ulity vnitřního světa a v těhlech chvílích paniky, kdy představa další hroudy času co mě ještě na táboře čeká vypadala děsivě jako lavina chaosu a zvýšený tepový frekvence...tak přesně v těhlech chvílích jsem zjistila, že nejdůležitější je stejně vždycky jak se člověk postará sám o sebe, a že aby se mohl vrátit a pomáhat ostatním, potřebuje nejdřív opravit sám sebe. Kéž by mi tahle vnímavost vnitřního práhu vydržela. A naučit se ještě dobíjet si baterky nějak instatně...

A Tom? Ten si celé léto lítal křížem krážem po světě. Z Azor se ani nevratil se mnou domů, letěl přímo odtamtud na rozlučku se svobodou svýho bráchy. Když už, tak už. Rozlučka ve velkém stylu na Mallorce. Po svatbě si sbalil batůžek. A na 14 dní odletěl do Portugalska na teambuilding a pak chytat vlny do Peniche. Vrátil se na týdenní oslavu mých narozenin. Na začátku srpna jsme spolu byli na Povaleči. Ale ani odtamtud jsme nejeli domů společně. V sobotu jsem Toma doprovodila do vedlejší vesnice na vlak. V neděli ráno mu letělo letadlo do Ameriky, kde strávil následující tři týdny. Po počátečním pracovním meatingu v Portlandu se přesunul do San Francisca, kde bydlel u kolegyně a prohlížel si tulěně, gigantické sekvoje a velryby skákající nad hladinu. Taky nasával atmosféru a zamiloval se do barevných čtvrtí. Podíval se na legendární, snovej Golden Gate Bridge. Ochutnal nejlepší jídla v čele s šanghajskou kuchyní a pak byl najednou zase zpátky. 

No a to už je září.

Září blikající začínajícím podzimem. Na Petříně zrajou jablka. Po večerech popíjíme burčák a pročítáme se průvodcem Japonska. Poslední týden v Čechách. Za týden touhle dobou budeme vzlítat směrem na daleký východ. Blíž a blíž k Zemi vycházejícího slunce. 

Příště se ozveme právě odtamtud. První dojmy. Tokio a plán na první z navštívených míst.

Užívejte Babí léto, a na Vánoce adios!