Výlety po Inckých ruinách II. Maras, Moray a Ollantaytambo

Na tento celodenní výlet jsme si zařídili osobního řidiče. Do Ollantaytamba se sice dá dostat hromadnou dopravou, ale k solným jezírkům Maras a kruhovým terasám Moray už žádné collectivo nejezdí a tak bychom stejně v polovině dne museli řešit taxíka. Řidič stál 700 kč a byl to príma milý pán, který se kamarádil s naší paní domácí a dokonce si pak ode mě objednal květinový věněček pro svojí dcerku.
Po cestě nám vyprávěl všelijaké příběhy z okolních vesniček a zastavoval nám u těch nejlepších skrytých vyhlídek.

Ve vesnici Chinchero nás zavezl na malinké tržiště kde se nás hned ujaly paní v tradičním oblečení. Vedly nás rovnou k expozici přírodního čištění lamí vlny (drhly ji ve vodě zářivě bílým kořenem a záhy byla zářivě bílá i ta vlna), představily nám barviva získaná z minerálních prášků, bylin, bobů i malilinkých broučků co bydlí na listech kaktusů a jsou svítivě červení.

Po představení následovala přehlídka výrobků a pobídky ke koupi všelijakých suvenýrů. Nejvíc jsme toužili po tom kořenovém mýdle, ale to jediné nebylo na prodej. Tak jsme si vybrali alespoň skřítkovské čepice.

Z Chinchera jsme pokračovali dál, k solným jezírkám Maras. Už samotná vyhlídková jízda byla velkým zážitkem. Pořád jsme někde stáli u krajnice, kochali se výhledama a spoušt cvakala.

Na Salineras de Maras se nevztahuje bolleto turistico, u vjezdu se platí vstup 7 solů (50kč). Procházka po hřbetu hory který je pokrytý malinkými jezírky ve všech odstínech bílé ale rozhodně stojí za to.

Už po staletí se zde těží sůl stejným způsobem. Archelogové se domnívají že slané prameny objevila kultura Wari, která obývala místní hory ještě před Inky. Nicméně byli to právě Inkové kteří si uvědomili ekonomický potenciál těžení soli a rozšířili solné pánve dál po hřebeni hory. Důmyslným způsobem je voda rovnoměrně rozváděna do všech jezírek. Jakmile je v nich vody dostatek, přívod pramene se zastaví a voda se pak několik dní odpařuje, až zbyde pouze sůl.
Místní sůl je velice bohatá na minerály. Produkuje se zde také vzácná růžová sůl, která se těží jen na pár místech na světě.

Ze Salinera de Maras jsme pokračovali dál, ke kruhovitým terasám Moray.

Nikdo tak uplně neví k čemu tyto terasy sloužily. Zda jako amfiteátr - je zde dokonalá akustika. Nebo jako zemědělská laboratoř - na každém stupni jsou maličko jiné podmínky, což nasvědčuje tomu že Moray mohlo být ideálním místem k testování efektivity zemedělství.
Rozdíly teplot mezi nejsvrchnějím a nejspodnějším levelem jsou neuvěřitelných 15 stupnů. Navíc studie odhalily že jsou zde vzorky půd i ze vzdálených oblastí. To vše napovídá, že zde snad doopravdy geniální Inkové zjištovali v jakých podmínkách se které plodině nejlépe daří..

S hlavou plnou otázek jsme chodili dokola a magie místa nás lákala do odvážných teorií. Kruh je symbol který člověka odjakživa fascinuje.

Kdybych měla vybrat nejvíc mystický zážitek který jsem v Peru pocítila, bylo by to možná právě tady, na planině uprostřed hor, nad obrovskými kruhy s nejasným původem jejichž dokonalost mě vábila a děsila zároveň.

Poslední část výletu bylo městečko Ollantaytambo, které protilehle k Pisaqu chrání vstup do Sacred Valley. Leží tady další obrovské ruiny. V této pevnosti odolávali poslední Inkové španělskému nátlaku a bylo to právě zde, kde měl v době největší slávy Incké říše sídlo státník Pachacuti.

Tyto ruiny jenom odkazují k tomu, jako obrovským muselo být Ollantaytambo areálem. Kromě mnohastupňových teras jsou zde chrámové okrsky, pohřebiště i dodnes fungující aquadukty.

Na skále jsou vidět sýpky - zde Inkové skladovali zásoby potravin.

Slunce zapadalo, když jsme scházeli po dlouhých schodech zpátky do městečka. Bývala bych se ráda toulala po romantických starobylých uličkách, ale neměli jsme času nazbyt, čekala nás ještě dlouhá cesta tmou zpátky domů, do Cusca.