Div světa. Machu Piccu na vlastní kůži!

V sobotu jsme od rána žili tím co nás odpoledne čeká. Spíš jsme ani nemohli dospat.

Kdyby mi někdo před lety řekl že se jednou podívám na jižní polokouli, do Peru, a dokonce na tak světové místo jako je Machu Piccu, asi bych mu nevěřila.
A najednou ten den nastal. Neuvěřitelné.

Měli jsme lístky na odpolední turnus, tedy od 12:00 do 17:30. Paní co nám prodala lístky na autous nám poradila at vyrazíme brzo. Třeba v 10:30. Byla to dobrá rada. Přišli jsme v 10:50 a už před náma byla pořádná fronta. Trvalo to tak deset autobusů a půl hodiny času, než jsme se dostali na řadu.

Lidský had za námi se pořád natahoval dál a dál. S naší pozicí jsme na tom byli teda ještě dobře. Monstroznost tohohle turistickýho molochu mě trochu svírala ale spíš jsem se hrozně moc těšila. Líbilo se mi jak se všichni kolem nás těšili, éter fronty pulzoval očekáváním.

Když jsme jeli nahoru, všichni se dívali kolem na ty nádherné hory do jejichž výšin jsme točivými serpentinami stoupali. To, v jakém prostředí je Machu Piccu usazené, je podle mě velký díl jeho celkového kouzla. Jsou to absolutně nádherné, dokonalé hory. Místo pro život si Inkové vybírali prvotřídně překrásné (a vůbec né náhodné).

Nahoře, kde nás autobus vysadil jsem se docela zhrozila. Tolik lidí! Místo nějaké organizované fronty zde byl spíš dvacetiproudý chumel, který se tlačil ke vstupu.
Další lidi (z ranní skupiny), kteří měli zážitek naopak už za sebou se řadili ve frontě z druhé strany zpátky na autobus. Všude bylo plno průvodců kteří se nás snažili dostat pod svá křídla, svolávali své skupiny podle různých názvů...

Doufali jsme že ta poslední čtvrhodina rychle uteče a dostaneme se z toho davového šílenství někam kde se bude dát líp dýchat.
Ve frontě před vstupem jsme potkali dva Čechy od Klatov. Zrovna jsi si stěžoval na nekonečnost toho úmorného čekání když se vedle nás ozvalo "Taky z Čech?"
Povídali jsme si a než jsme se nadáli, byli jsme všichni vevnitř, za bránou. Bratranec se sestřenicí ze Šumavy měli domluvenou skupinu, my jsme šli jen s knížkou. Rozloučili jsme se a šli jsme dál, už zase jen spolu, ve dvou.

Nechali jsme se vést proudem ostatních, lesem do kopce. Zrovna když jsme si říkali, jestli jsme se náhodou nevědomky nenapojili na trek na Machu Piccu montaňu, otevřelo se před náma prostranství s tím nejznámnějším výhledem na Machu Piccu.

Nekonečný horizont špičatých And, řeka Urubamba dole v údolí a dokonalé město orámované nekonečnem teras, chráněné štítem jedné z nejfotogeničtějíších hor světa, tenhle výhled prostě nemá konkurenci.

Až na ty davy, záplavy, povodně lidí. Všichni bláznili, všichni jančili, všichni šíleli. Asi bylo proč. Poprvé se před náma všema ukázalo legendární Ztracené město Inků. Ale po chvíli mi v tom rozvibrovaném přelidněném ovzduší začalo být nepříjemně.

S tímhle lidským  faktorem je hlavně během hlavní sezony třeba bezvýhradně počítat. Na Machu Piccu je prostě tolik lidí že většinou areálu proplujete s davem.

Těšila jsem se na magii místa. Že budu sedět na kamínku a v tichu meditovat nad bájnou minulostí.

No to uplně nešlo. U většiny archeologických památek bylo pořád narváno. V některých úsecích jsou ještě jacíci "střážci proudění" kteří pořád popohání lidi aby neblokovali a šli zase dál.
Tenhle fenomén je hlavně u rituálního kamene zvaného Intihuatana. Cesta je zde úzká a je pravda, že je to tam potřeba trochu řídit aby další zájemci neuvízli na schodech.

Intihuata je posvátný kámen který sloužil jako sluneční hodiny nebo Incký kalendář. Inkové stavěli Intihuatany na spoustě míst. Ale Španělé pak většinu těchto kamenů zníčili, měli z nich strach, symbolizovali pohanskou víru kterou pohrdali.

Machu Piccu Španělé nikdy neobjevili a tak zde tento vzácný kámen zůstal netknutý.

I na tak lidsky frekventovaném místě jako je Machu Piccu jsme si ale dokázali najít klidná místa. Bokem od hlavní cesty.

Sedli jsme si, v klidu se nadechli a užívali si tu světovou podívanou. V prostoru ruin domů Slunečních panen bylo mnoho uliček. Je to tam trošku labyrint a tak se lidi rozkutálí.

Moc se mi tam líbilo. Toulali jsme se mezi prastarými kamennými stěnami, objevovali jsme nové netradičí výhledy, obdivovali jsme náruč laskavých hor, hladili jsme si lamy, sledovali jsme cestičky aquaduktů rozvádějích po městě vodu..

Archeologové se domnívají že v této části Machu Piccu bydlely mladé dívky a tkaly zde látku určenou pro slavnostní události.

Chodit někde se skupinkama není nic pro nás. Zase jsme všude kolem sebe slyšeli jak průvodci svým svěřencům dávají 10ti minutovky na fotku a hned je ženou zase dál...

Bylo super mít s sebou knižního průvodce. Díky tomu jsme se dozvěděli o specifických částech města víc detailů. Koupili jsme ho v Machu Piccu pueblo za 30 solů. Byla to malá knížka co se vejde  do kapsy, díky ní jsme měli o areálu mnohem ucelenější obrázek.

Fascinující mi přišli různé astrologické vychytávky. Třeba velké kruhovité misky, které když se naplnily vodou tak možná sloužily jako zrcadlo noční olohy. Kosočtverečný kámen který ukazoval přesně na jih i na všechny další světové strany. Sluneční chrám do kterého dovnitř na posvátný kámen každý rok na letní a zimní slunovrat zasvítí první sluneční paprsek. Sluneční hodiny Intihuatana...

Sledovat čas bylo pro Inky zásadní pro řízení zemědělství a odobí setby a sklizní. Myslí se, že spousta chrámů sloužila také jako pozorovatelna noční oblohy.

Zemědělské terasy které celé město obklopují zajištovaly že Machu Piccu bylo soběstačné. Terasy jsou zároveň oporou města, chrání ho před přívalem vody z hor. V období deštů dopadne na Machu Piccu velké množství vody. Podzemní drenážní struktura teras zajištuje že se voda valící z hor vsákne a nezaplaví město. Inkové byli mistry co se rozvodů vody týče. Tímto podzemním systémem zařídili že bylo dostatek vody v celém areálu a zároveň chránili město před erozí.
Proti erozi a sesuvům půdy chrání město také spodní 80ti patrové terasy, které přesně kopírují tvar hory. Struktura teras je tak v absolutní harmonií s krajinou. Domy jsou proti zemětřesením chráněny tím, jak jsou postaveny. Kameny do sebe přesně zapadají, ale mají různé tvary. Když přijde zemětřešení kameny na sobě "tancují" a když se země uklidní, dosednou přesně tam kam patří.

Po návratu jsme se dívali na jeden dokument o Machu Piccu a tam mluvili o tom že 60 procent výstavby je neviditelný protože je pod zemí. Zajištuje stabilitu prostoru. Machu Piccu je v oblasti kde jsou častá zemětřesení (rozléhá se nad dvěmi zlomovými deskami), ale je vybudováno tak, aby vydrželo stát navždy.

Silně mě oslovil posvátný obrovský kámen opracovaný přesně ve tvaru hor které se za ním tyčí do nebe.

Incké stavby v sobě vždy měly spirituální podtext, duchovno bylo neoddělitelnou součástí jejich životů a tak se odráželo i na prostoru který obývali.

Tři okna v jednom z nejslavnějších místních chrámů symbolizují tři světy, svět živých, svět mrtvých a svět bohů. Domy se zdobily spirituálními symboly. Incká kultura byla ve všech svých aspektech duchovní.

Pro Inky byla nesmírně důležitá samotná pozice Machu Piccu. Stavby chrámů a také posvátné kameny směřují přímo proti uctívaným vrcholům And. Hory byly pro Inky ztělesněnými božstvy. Machu Piccu je postavené na dokonalém místě, kde se protínají vektory mnoha významných vrcholů.

Celý areál je protkaný cévami vodních rozvodů. Jeden aquadukt u Chrámu Kondora je dodnes zásobován vodou z horského pramene. Přísun vody je vnitřními složitými mechanismy kontrolován tak, aby vody vždy přitékalo dostatečné, ale né příliš velké množství.

A vedle všech detailů připomínajích dávnou slávu a sofistikovanost Incké kultury mě absolutně zasáhl rozměr města. Jenom projít ho trvá několik hodin.
Kameny jsou dokonale opracované a stavby jsou monumentální. Machu Piccu absolutně přesahuje mé chápání.
Jak dokázali něco tak dokonalého vybudovat v takové výšce, v prostředí které je velice náročné na
život?
Tišila jsem v sobě tyhle rozhořčené otázky na které stejně moderní člověk nedokáže najít odpověd.

Raději jsem na sebe nechávala působit magii místa, nechat se okouzlit Machu Piccu je tak snadné.

Fascinují mě nové a nové poznatky které se o něm dočítám. Dimenze tohoto dávného světa jsou nezměrné a tolik ještě je (a snad navždy zůstane) neobjasněno.

V části kde měly být komnaty samotného Inky jsi mezi kameny potkal činčilu. Smáli jsme se, že je to možná jeho reinkarnace.

Okolo Machu Piccu je mnoho nezodpovězených otázek. Neví se k čemu přesně sloužilo. Kdo zde žil a proč ho opustil. I díky těmto neznámým které svým způsobem ještě pozvedávají jeho kouzlo jsme odcházeli se závratí v očích. Na tohle odpoledne budeme vzpomínat do konce života.

Machu Piccu pueblo

Poté co jsme se ubytovali, našel jsi nejlepší peruánskou restauraci v okolí (Full House) a šli jsme na slavnostní večeři. Vypadali jsme srandovně. Já, v pestrobarevných legínách ve kterých jsem v horách spala a s lesklou červenou péřovou bundou, jako Ruska a ty v kapsáčových šustákách jako moula. Všechno ostatní už jsme měli špinavý.

Bylo mi ale jedno jak vypadáme a co si o nás kdo myslí. Byli jsme spolu, svítily svíčky, k večeři nám hrála živá hudba, měli jsme za sebou obrovské dorodružství a před sebou vidinu Divu světa. Romantika jako hrom.
Dala jsem si quinoa risoto a ty dokonalé pečené houby.

Další den jsme po hodobožové snídani se sedmi druhama marmelád, šli do infocentra pro lístky. Otevírají v devět ráno, stejně jako kulturní centrum. Do kulturního centra byla fronta asi stovky lidí...
Ještě že jsme si to včera domluvily u té hodné paní. Evidentně o takové možnosti neříká každému, protože jsme před infocentrem čekali jediní.
Hodná paní na internetu naklikala lístky na další den a pak nás poslala s kodem do banky, kde jsme zaplatili v hotovosti 140 dolarů. Vrátili jsme se zpátky s potvrzenám a dostali jsme vytištěné vstupenky.
Sláva! Bez front a bez čekání.
Pořád jsme si tu cennost v našich dlaních, symbolizující zítřejší životní zážitek, prohlíželi a dokonce jsme lístky v hotelovém pokoji s trochou nadsázky zamkli do trezoru.

Lístky bylo možné koupit už pouze na odpoledne, ranní lístky byly na týden dopředu vyprodané.

Na Machu Piccu existují tři druhy vstupenek.

Machu Piccu citadela, tj. terasy a celé město - 70 dolarů
Machu Piccu citadela + Huyana Piccu - 85 dolarů
Machu Piccu citadela + hora - 85 dolarů
Pokud chcete kromě citadely vidět i Machu Piccu zeshora z jednoho ze dvou přístupných vrcholů, je třeba jít v ranní skupině, protože odpoledne jsou tyto okruhy uzavřené a nepřístupné. V takovém případě je nutné koupit si lístek cca 14 dní v předstihu protože později už bývají vyprodané.
Denně je to areálu vpuštěno 2500 lidí.
My jsme toho měli nachozeno už tak až až a tak nám bohatě stačilo samotné Machu Piccu. I tak to trvalo zhruba 4 hodiny celý areál projít, všechno vyfotit, sem tam si někde sednout a na pohodu si to užít.

Ke koupi lístků je potřeba mít s sebou pas.

Před obědem jsme šli do hrokých pramenů, které jsou z centra 10 minut pěšky. Není potřeba mít ani plavky ani ručníky, obojí se dá před vchodem půjčit.

Zaplatili jsme vstupné 20 solů za jednoho a pak jsme si užívali dvě hodiny teplé léčivé minerální lázně. Je zde asi pět bazénků s různou teplotou. My jsme byli většinu času v tom největším kde jsou na dně kamínky.

Nebylo zde ani tolik turistů, jak jsme se obávali že bude. Všichni asi jezdí do Santa Teresy, kde jsou horké prameny mnohem víc populární. My jsme se ale rádi spokojili s místními Aguas Calientes. Výprava do Santa Teresy by pro ná byla zbytečně komplikovaná. Vlakem/pěšky do Hydroelektriky a pak colectivem do Santa Teresy...Nene, byli jsme rádi že se nikam nemusíme trmácet.

Dá se tam přímo z bazénu ojednat koktejl. Jenom zvednete ruku a přicupitá číšník a za 10 minut už popíjíte pisco, mojito a nebo cokoliv na co máte zrovna náladu. Dobrá pohoda.

Na oběd jsme šli do jedné z mnoha restaurací které nabízejí denní meny za 15 solů, dali jsme si omeletu a pak jsme si šli do hotelu užívat výřivku a pohodlnou postel. Váleli jsme se dokud jsme nedostali zase hlad.

Před večeří jsme ještě koupili lístky na autobus na Machu Piccu na další den. Taky je lepší je mít pořízené v klidu dopředu. Další den, když už jsme jeli nahoru, viděli jsme zoufalou frontu opozdilců.

Nahoru na Machu Piccu se dá jít buď pěšky, prý cca 2 hodiny do prudkého kopce. A nebo si za 25 dolarů koupit zpáteční jízdenku.

Na marketu jsme ochutnali všechny tři druhy chichi které paní měla a pak jsme šli na jídlo.

Na večeři jsi na foursquaru vybral nejlepší pizzerii ve městě - Incontri. Po úžasné Quatrro Formagi, hříbkových nocích a mém prvním piscu v životě (národní alkoholický nápoj který se tradičně připravuje s vaječným bílkem) jsme usnuli jako spokojení snobští turisté. Natěšení na to, jakou podívanou nám další den přinese.

Na tomhle našem výletě se mi líbilo, jak šikovně jsme zkombinovali dobrodružství s luxusní utrácecí dovolenou. Zažili jsme obojí.

Jinak je asi dobré dopředu vědět že Machu Piccu pueblo je extrémně turistická lokace. Restaurace jsou tu tak o třetinu dražší než v Cuscu, stejně tak bydlení. Všechny obchody snad kromě zeleninového trhu (ale i tam seženete ovoce dráž než jinde v Peru) jsou zaměřené na turisty...
Je lepší být na to připravení.

Nám to ve finále nevadilo. Užívali jsme si výbornou kuchyni, každý den v jiné restauraci a jinak jsme si tu lehkou afektovanost místa nepřipouštěli. Měli jsme tu marnotratnost vyváženou trekem v horách.

Salkantay trek. Den šestý. Houpačkovej sen a Ztracené město Inků v dálce

Ráno nám naše paní hostitelka uvařila domácí kávu vypěstovanou přímo pod domem. Kolem  proudily skupinky a zastavovali se na zřejmě už několikátou ranní kávu. Dostalo se jim prezentace kávových bobů, ukázky pražení a odcházeli s batůžkama plnýma kávových zrn.

Zabalili jsme stan a batohy a vyrazili jsme taky vzhůru.
Zezačátku je stoupání vcelku pozvolné ale postupně kopec vyostřuje svoje hrany a dostat se až na vrchol bylo pro mě dost psychicky i fyzicky vyčerpávající. Poslední metry už to se mnou zase cukalo, ale nakonec jsme to po nespočtu pauz s energetickýma tyčinkama a nádhernýma výhledama, společně zvládli.

Cestou jsme potkali nejúžasnější houpačku světa. Kostrukce působila trochu rozpačitě. Když se jí rozhodnete věřit, zhoupnete se nad propastí. Pro mě to ale byl jeden z nejúžasnějších momentů v životě. Miluju houpačky, hodně dlouhý obzvlášť. A na téhle jsem si připadala jako pták. Nedívala jsem se dolů pod sebe, ale na hory proti mě. Lítala jsem! Absolutní sen.

Připomnělo mi to, že za každým úsilím stojí odměna, ikdyž třeba zrovna jiná než ta očekávaná.

Když jsme se totiž vyškrábali nahoru, do nádherného mračného pralesa kde byly pokroucené tropické stromy porostlé mechama, ocitli jsme se doslova v mračném lese. Neboli v mraku.

Vyhlídka za kterou jsme se sem tak usilovně plahočili neexistovala. Chtělo se mi hystericky smát a nebo brečet.

Zkoumali jsme mapu, vraceli jsme se zpátky a hledali jsme kde bude nejlepší čekat a doufat že se mraky rozeženou. To jsme si totiž slíbili. Že budeme čekat zkrátka tak dlouho jak bude potřeba.
Prošel kolem nás průvodce s rodinou a říkal že níž jsou ruiny a že tam je vyhlídka. Šli jsme tedy tam.
Vyhlídka byla, ale pořád jenom na mračna. Sedli jsme si, já jsem trucovala.

Když tu se obloha přesně v místech kde stojí Machu Piccu vyjasnila. Bylo to jako nějaké kouzlo. Tom říkal že to asi Inčtí Bohové dlaní rozehnali mraky. V tu chvíli jsme tomu možná i věřili.

Ten pohled mě dojal. Ztělesnoval všechno to úsilí kterým jsme prošli. Odměnou byl pohled na div světa. Město v mracích obejmuté horami. Bylo to pro mě mnohem silnější než pak doopravdy být na místě a procházet se mezi ruinami Ztraceného města Inků.

Machu Piccu se pak ještě několikrát schovalo v mlze aby se po chvíli zase ukázalo. Uvařili jsme si polívku a pak přišli naši obblíbení Argentinci.

Sestup dolů byl nekonečný a podobně úmorný jako vyškrábat se nahoru. Po cestě jsme potkali ještě jednu boží vyhlídku.

Fotili jsme se ze všech úhlů a pak jsme se dál kutáleli dolů z kopce až na úplné dno údolí, k burácející řece.

Dole už jsme neměli sílu ani mluvit, z posledních sil jsme se plahočili do Hydroelektriky, vlakové zastávky před Machu Piccu pueblo. Kolem nás projížděli mikrobusy se skupinkama. Nepřála jsem si nic jinýho než se taky nechat odvézt.
Bolely mě nohy, ramena, chodidla. 6 dní v horách zanechalo své šrámy.

V Hydroelektrice jsme chvíli zmatkovali a unaveně hysterčili. Stál tam poloprázdnej vlak a my jsme se na něj snažili koupit lístek. Ze záhadných důvodů to ale nebylo možné. Jeden strážce pořádku se mi tam snažil radit, ale mě přišlo že mi vůbec neradí a tak jsem na něj byla protivná. Pak mi to bylo líto.

Po pěti dnech v lese jsme se ocitli v lidském mraveništi. Ten šok, náraz na realitu, s náma trochu zacloumal.
Vlak odjel bez nás a tak jsme si koupili lístek na vlak co měl jet za 2 hodiny a šli jsme na oběd.

Jídlo nás vzpružilo. Na internetu jsme si vybírali kde budeme ve městě spát. Do oka nám padl luxusní hotel Jaya. Hlavně kvůli výřivce přímo v ložnici. Rozhodli jsme se, že se tam zajdeme zeptat na volný pokoj osobně, většinou je to totiž levnější než přes booking.com, který si za zprostředkování účtuje. Koupili jsme si ještě slavnostní pivo a seděli jsme s ním u kolejí.

Ještě jednou kolem nás prošli Argentinci. Jako spousta lidí, nejeli vlakem, ale šli do města pěšky, podél kolejí. Ty vlaky jsou totiž strašná zlodějina. Jsou to snad ty nejdražší dráhy na světě. Za 10 kilometrů si tady naúčtují 30 dolarů.
Nám to ale za to stálo. Neměli jsme energii jít další desítku kilometrů a k tomu po cestě vystoupat dalších 500 metrů. Cesta podél trati nám ani nepřišla jako moc lákavý trek.
Jinak než vlakem nebo pěšky se do podhradí Machu Piccu dostat nedá

Vlak to byl hezký. Měl částečně prosklenou i střechu, jel pomalu, vyhlídkovou rychlostí a tak jsem křoupala giga kukuřici co nám stevard rozdal a dívala jsem se nahoru na špičky hor a do větví stromů.

Udivovalo nás jaké davy kolem těch kolejí jdou. Začínali jsme mít obavy jestli seženeme v pohodě lístky nahoru na Machu Piccu. Nekoupili jsme si je předem protože jsme nevěděli kolik dní nám cesta zabere. Argentinka nás vyděsila když nám řekla že když si kupovali lístky oni, tak ty na Huayna Piccu už byly vyprodané a tak jdou jenom na tu druhou horu. A až asi pozítří..

V Machu Piccu pueblo jsme tedy rovnou zamířili do kulturního centra kde se měli dát lístky koupit na místě. Pán za přepážkou tam moc vlídnosti nepobral, asi už měl po celém dni dost roztodivných dotazů. Nicméně nám řekl že zrovna nefunguje systém a že máme přijít další den ráno. Že lístky jsou, ale jen na odpolední tůru. Šli jsme se ještě zeptat do infocentra hned vedle. Paní nás nejdřív hned odkazovala zpátky, že lístky se prodávají v kulturním centru. Ale pak se nad náma slitovala a prozradila nám, že nám může lístek koupit elektronicky, at přijdeme další den, až bude mít banka otevřeno a že nám s tím pomůže. Spokojeně jsme odešli směrem k našemu luxusnímu hotelu kde jsme s nadšením zjistili že když platbu bydlení řešíme až na místě, ušetříme oproti bookingu třetinu ceny.

Čekal na nás pokoj s privátní výřivkou a postel ozdobená růžemi.

Délka trasy : mapy.cz - 11km (podle Tomovýho telefonu 20 km)

převýšení : 1166 metrů stoupání, 1481 metrů klesání